Aliens: Dark Descent

Verdikt
80

I když to tak na první pohled nevypadá, naservírovali Tindalos nejlepší vetřelčí hru za mnoho let. Originální mix nesourodých nápadů až překvapivě pasuje dohromady, pár ostrých hran by mohl obrousit potenciální další díl.

Počítač

WindowsWindows

Steam

Konzole

PlayStation 5PlayStation 5

PlayStation Store

Xbox Series XXbox Series X

Microsoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: Tindalos Interactive
Vydání: 20. června 2023
Štítky: vetřelec, sci-fi, střílečka, akční, strategie

Značka Alien je v herním světě dávno usazená pevně jako facehugger na obličeji nebohé oběti, bohužel ovšem s velmi oscilujícími kvalitativními výsledky. Starší a pokročilí mezi vámi si možná vzpomenou na zdařilou střílečku Alien Trilogy z roku 1996, o poznání větší množství se určitě s rozkoší vykousávalo z útrob nebohého mariňáka ve druhém díle Aliens vs Predator od Monolithu. Jenže po nemastném neslaném pokračování z roku 2010 přišli otřesní Colonial Marines, nehledě na to, že v letech předtím nás značka bombardovala zdánlivě nekonečným množstvím shovelware s průměrnými až podprůměrnými kvalitami.

A tu, v roce 2014, se jako blesk z čistého nebe snesl mezi hráče Alien: Isolation, zdaleka nejlepší adaptace vetřelčího strachu a hnusu, která uměla i skutečně otrlé hráče rozklepat pod stolem a zatajovat dech, aby náhodou díky perfektně implementované podpoře mikrofonů hlasitými projevy neupozornili vražedného xenomorfa na svou přítomnost.

Na Isolation ale bohužel ani po skoro deseti letech nikdo trestuhodně nenavázal a Vetřelci se opět svezli do šedého průměru, dokonale reprezentovaného třeba předloňským Fireteam Elite. Dokáže snad dnes recenzovaný Dark Descent zabořit svou druhou čelist hluboko do srdcí hráčů?

Ve vesmíru

Na první pohled to tak rozhodně nevypadá. Prakticky okamžitě po spuštění jsem nabyl dojmu, že mám před sebou typickou ohyzdnou budgetovku, které někdo bůhvíproč svěřil jméno slavné značky, a mé pocity se nezměnily ani během úvodní tutorialové mise, během níž budete pobíhat od čerta k ďáblu po potemnělé lodi a následně se schovávat před rozlíceným vražedným monstrem. Nebude vám přitom jasné, kdy vás vidět může a kdy ne, takže schovat se do tmy za roh, kolem kterého prochází, prostě nestačí, protože se zmetek prostě otočí a pošle vás zpátky na checkpoint.

Na rovinu říkám, že pokud by Aliens: Dark Descent byli hrou, na kterou jsem narazil v Game Passu a jen tak zkusmo ji nainstaloval, šla by po tomto úvodním zážitku okamžitě z disku. Bylo tedy vlastně štěstím, že jsem s ní z pracovních důvodů musel strávit více času a díky tomu poznat, že se pod na první nevábnou skořápkou přeci jen skrývá docela slušný zážitek. Musíte si ho ale vydolovat.

Pomalý úvod vás aspoň seznámí s prekérní situací, které budete muset čelit tentokrát. Děj se odehrává 20 let po událostech třetího filmového Vetřelce u planety Lethe, kterou spokojeně kolonizuje stará známá korporace Weyland-Yutani. Na stanici Pioneer si místní zástupkyně velitele Maeko Heyes všimne váhových rozdílů u jedné z nákladních lodí, její zkorumpovaný šéf jí ale zakáže, aby nesrovnalosti prozkoumala a než se nadějete, je všude hromada mrtvol a vyděšených svědků, kteří zahlédli temný stín plížící se chodbami a dobře vědí, že odtikávají poslední minuty jejich životů.

Spletl si tě někdy někdo s chlapem?

Naštěstí nebudete hrát celou hru jen za Maeko, ale brzy dostanete do rukou tým ostřílených mariňáků z lodi Otago. Jak byl Alien: Isolation skvělou adaptací atmosféry prvního filmu, tak skvěle funguje Dark Descent vůči filmu druhému. S ohledem na to, že jde o izometrickou realtime taktickou strategii, jde nakonec o úctyhodný počin. A nemusíte se bát, ani pohled shora nijak neumenšuje vlny adrenalinu, které umí herní situace přinést.

Hra ve svém jádru připomíná XCOM či podobné strategie, tedy až na absenci tahového módu. Postupně si vylepšujete své chráněnce a doufáte, že zkušení profíci nepadnou za oběť černočerně lesklým zabijákům. Důležité ovšem je, že vaši rekruti si sebou životem táhnou také celou řadu negativních vlastností, které se mohou v boji projevit, a velmi výrazně tak ovlivnit jeho výsledek. Hra si půjčuje některé mechanismy třeba z populárního simulátoru zoufalství jménem Darkest Dungeon a vaši svěřenci se postupně dostávají pod tlak stresu, který se jednak projevuje jejich zoufalými průpovídkami, jednak negativně ovlivňuje výkon jich i jejich kolegů.

Jestli hra něco zvládá skvěle, pak je to pocit, že i úplně běžní vetřelčí válečníci představují potenciálně smrtící problém. Sice se můžete rozhodnout pro přímočarý postup a pokusit se šmejd z vesmíru odpravit takříkajíc na férovku, ale kromě fyzických zranění si ze střetů vaši svěřenci odnášejí i šrámy na duši a navíc – čím víc budete na vetřelce tlačit, tím silnější bude jejich protitlak.

Jakmile vás totiž nějaký zubatý exemplář zmerčí, dá vědět zbytku hnízda, že se servíruje večeře. A čím víc jich zabijete, tím větší odpor na vás čeká, a to včetně silnějších variant. Jakkoli je tedy akční postup možný, výhodnější je spolehnout se na opatrné prozkoumávání a vyhýbání se ostrým střetům. Ve skutečnosti se ovšem nedokážu rozhodnout, jestli více drásá nervy vědomí, že s každým výstřelem z pulzní pušky si koledujete o větší malér, nebo opatrné ploužení potemnělými chodbami rozsáhlých a komplexních úrovní, kde nikdy nevíte, co na vás číhá za dalším rohem.

Vývojáře z Tindalos Interactive (autory dvoudílné série Battlefleet Gothic: Armada) musím pochválit hlavně za to, že neponechali nic náhodě a do své hry vložili drtivou většinu ikonických prvků, které si s Vetřelci spojujeme. Budete napjatě sledovat obrazovku pohybového senzoru s charakteristickým zvukem, používat svářečku na dveře, samozřejmě ke slovu dojdou i automatické kulometné věže.

Ke své partičce nedobrovolných hrdinů jsem si rychle vytvořil vztah a v duchu si je přejmenoval na Hickse, Vasquezovou a další filmové legendy. Ovšem pozor, klidně se může stát, že vašeho oblíbence vetřelci unesou a na vás je pak složité rozhodování, zda se vydat za jeho záchranou, a ohrozit tak cíl mise i zbytek týmu.

Sedmnáct dní? Tady nepřežijeme ani sedmnáct hodin!

Jedním z velmi originálních nápadů je možnost kdykoli svou jednotku extrahovat z mise, i když jste ještě nesplnili její zadání. Často se dostanete do situace, kdy by pokračování zcela nevyhnutelně znamenalo těžké ztráty, a tak je lepší vrátit se na základnu, strávit nějaký čas na marodce a u terapeuta a následně se vrátit a dokončit úkoly. Jak už jsem zmínil, mapy jsou velmi rozlehlé a komplexní, obsahují celou řadu vedlejších úkolů a hlavně jsou perzistentní, takže pokud se do nich vracíte, jakékoli způsobené změny zůstávají, ať už pozitivní, nebo negativní. Uklidní se jen úroveň naštvání vetřelců.

Před velitelem jedenotky, tedy vámi, bude často stát rozhodování, jestli hrát na jistotu, nebo to přeci jen ještě jednou zlomit přes koleno a dotáhnout misi do konce. Hráči Souls her, kteří tohle dilema dobře znají ze situací, kdy mají u sebe hromadu dušiček a nevědí, jak daleko je k dalšímu ohníčku, mi jistě dají za pravdu, že nenažranost se často nevyplácí. Aby toho všeho nebylo málo, začnou na vás autoři v jistý moment ještě ke všemu tlačit s časem, což rozhodování ještě více znesnadní.

Ve hře si vyzkoušíte i takové lahůdky, jako je nákladní exoskelet nebo obligátní jízda obrněným transportérem, hlavní devizou je ale poměrně široká paleta nástrojů, které dostanete k dispozici. Díky nim i díky rozsahu herních map nabízí Dark Descent velmi slušnou znovuhratelnost. Na první průchod mi hra sebrala kolem 25 hodin, hračičkové ji ale určitě vydrží zkoumat mnohem déle.

Chlape, ty vypadáš, jak já se cítim

Jakkoli není Dark Descent na první dojem nikterak vábnou hrou, postupem času si mě získal i svým vizuálem a především perfektním zvukovým doprovodem. Grafika sice rozhodně nesoupeří o první místa v technické zdatnosti, jednotlivé úrovně jsou ale nacpané množstvím detailů, které dokonale budují svět. Místa ve hře nepůsobí jen jako perfekcionistické kulisy, ale dávají dojem, že v nich skutečně někdo žil (a umíral), nejde jen o chladné ocelové chodby. Samozřejmě se podíváte i do útrob oslizlých hnízd a jiných nepříliš lákavých destinací.

Samotné modely postav mě v rámci žánru zvlášť neurážely, přeci jen je většinu času sledujete z větší vzdálenosti. A nakonec vám stejně hlavně záleží na tom, aby se všichni v pořádku vrátili na základnu.

Atmosféru skvěle podtrhuje i hra se světlem a tmou, baterka se v průběhu misí stane vaším nejlepším přítelem a její tenký kužel světla bude často přestavovat jedinou záchranu před nepříjemným překvapením. Správně vržená světlice kolikrát ukáže, že se na vás valí daleko větší průšvih, než jste čekali, ale světlo aspoň vašim vojákům pomůže dobře mířit. Zvuky jsou, jak už jsem naznačil, dokonale autentické, počínaje pulzní puškou až k vzteklému syčení xenomorfů. Ambientní doprovod industriálního klapání, ale i hučení meluzíny umí zvednout chlupy v zátylku stejně dobře jako studená slina Gigerova monstra, která vám najednou steče po rameni.

Nakonec ve hře dojde i na jiné nepřátele, než jsou samotní vetřelci, a v tu chvíli se nebezpečí násobí, ale protože nejsou xenomorfové nijak zvlášť vybíraví jedlíci, můžete je poštvat na své soky, a ušetřit si tak práci. Je rozhodně škoda, že typů vetřelců není víc, přeci jen má značka za několik desítek let své existence slušnou nabídku na to, aby vám z těch silnějších poslala v ústrety jen pretoriány a jeden další poddruh.

Příběh sice neohromí, ale obsahuje několik příjemných novinek, jako je třeba zvláštní sekta, která žije s vetřelci v symbióze. Rozhodně nejde o nic nezapomenutelného, ale vyprávění dostatečně drží celý zážitek pohromadě tak, abych chtěl pokračovat dál.

A máme to, panstvo! Je po všem! 

Co naopak celý zážitek nedrží pohromadě vůbec, jsou různé technické chyby, které často silně znepříjemňují hraní. Největším problémem jsou ty, které doslova znemožňují další postup, protože hra třeba nezaregistruje splněný úkol. V animacích občas nesedí synchronizace obrazu a zvuku, občas nezafunguje konkrétní herní mechanismus, jako je odpočinek v bezpečné místnosti.

Hrál jsem PC verzi, a ačkoli Dark Descent vyjde i na konzolích, neumím si ovládání na gamepadu moc představit. Analogové páčky totiž neovládají vaši skupinku napřímo, místo toho s nimi jen budete ovládat kurzor, tak jako s myší. Tento dávno přežitý koncept je tak otřesný, že jsem se rychle vrátil ke standardnímu režimu ovládání. Jde hlavně o to, že po vás hra občas chce poměrně rychlá rozhodnutí, což se s gamepadovým kurzorem úplně neslučuje.

Aliens: Dark Descent se oproti mému původnímu očekávání povedli. Vývojářům je třeba zatleskat hlavně za originální mix nápadů, který do své hry dokázali prosadit navzdory zdánlivé nekompatibilitě. Ačkoli těmto vetřelcům chybí lesk vysokorozpočtových titulů, bohatě jej nahrazují svým charismatem a až hmatatelnou láskou ke zdrojové látce. Dark Descent je ideálním příkladem hry, ve které by potenciální druhý díl mohl dotáhnout nastíněný koncept k dokonalosti. Snad se dočkáme.