Aliens: Colonial Marines
Ucházející střílečka, kterou nad průměr povznáší působivě trefené kulisy a několik povedených akčních scén. Pro fanoušky Vetřelců (i Vetřelce) výtečná exkurze "na místa činu", pro ostatní hráče chvílemi problematická, ale pořád vcelku chutná jednohubka.
Co z reklamních materiálů na Aliens: Colonial Marines působilo jako kapitální průser, je nakonec vcelku obstojná střílečka a rozhodně slušný pokus o převedení ikonického filmu z plátna na monitory. Při zmínce o filmu je tím samozřejmě myšleno Vetřelce jakožto plurál od... Vetřelce. Nechme stranou, co s celou sérií udělaly další díly (a ta legrace jménem Prometheus), a zopakujme si, co s ní udělal James Cameron: původně čistokrevný horor rozvedl do válečného sci-fi, znásobil v něm počet příšer a nebál se explicitně ukázat, co dovedou.
A že toho dovedou! Vetřelci ve filmu bleskově rozcupují mariňáckou jednotku na hadry a tahat z kaše je musí až Ripleyová, která si to nakonec rozdá v mateřském duelu s vetřelčí královnou. Královna dostane po slizké čuni, zatmívačka, titulky? Tentokrát ne. Po stopách prvního výsadku pátrá další várka uniformované vetřelčí potravy, ale v tomto případě začíná legrace už na oběžné dráze, kde samozřejmě parkuje stará dobrá Sulaco.
Příběh navazuje na závěr Vetřelců a mohl by nést podtitul „S křížkem po funuse“. Po výbušném úvodu se totiž ocitáte na nehostinném povrchu LV-426 a procházíte povědomá místa: támhle se lezlo do ventilační šachty, tady stojí vystřílené kulometné věže, onde vřískala Newt a tudy opatrně — dole číhají vajíčka s nadrženými facehuggery.
Dalo by se čekat, že v lepším případě půjde o prachobyčejný virtuální skanzen, ale až skoro pedantské podání jak obrazové, tak zvukové složky, křeše ze hry nečekaně hutnou atmosféru. A co je nejdůležitější? Hra vás tím vším nehrne skrz jako splašená koza.
Jakkoli se totiž Colonial Marines tváří jako přeskinovaná Call of Duty, a jakkoli takovou hrou do určité míry je, autoři jsou si dobře vědomi toho, že nesmí hráče zahltit, ale nechat ho prostředí vstřebat. Taková střídmost pak zpětně živí i velkolepé momenty, kterých ve hře potkáte hned několik. A vesměs jde o její vrcholy.
Ukázkovým příkladem je parádně vygradovaná první třetina, kde opatrné oťukávání se nejenom s vetřelci postupně přejde do bitvy o osud dvou obrovských kusů železa na orbitě.
Slibné tempo hra bohužel neudrží a selhává především tam, kde se tvůrci pokoušejí o rozšíření vetřeleckého kánonu. Udělat nepřátele z námezdních sil společnosti Weyland-Yutani dává smysl, ale vymýšlet samotným vetřelcům nové varianty je střelba naprosto mimo cíl. Když se například ve stručné, ale i tak úmorné pasáži neozbrojení vyhýbáte slepým vetřelcům, reagujícím na zvuk, je veškerá nálada předchozích minut ta tam a člověk se jen třese, kdy už dostane zpátky svou pulzní pušku.
Podobným způsobem se pak zábava přelévá i po zbytek hry a zlozvyky současných FPS ji pálí jako kyselina. Na jednu stranu nabízí hybridní model zdraví, zábavně kombinující moderní dobíjení ukazatelů s luxováním "lékárniček", na druhou klopýtá o těžkopádné mezihry a líně zapracované skripty, které zadupávají do země mimo jiné i napětí generované detektorem pohybu.
Spolu s bizarně ukvapeným koncem tahle určitá míra kostrbatosti svědčí o problematickém vývoji a šití horkou jehlou na místech, kde mělo nejspíš probíhat něco daleko zajímavějšího. Tomu by nahrávaly i neuvěřitelně ohyzdné předělové animace, ve kterých zdaleka nejlidštěji působí robot Bishop (jiný model, než ten filmový).
Jejich archaičnost zamrzí o to víc, že scénář sám o sobě není úplně marný a daří se mu vyprávět drama s mariňáky v hlavní roli, aniž by počet militaristických klišé překročil hygienické limity na metr krychlový. O nějakém sžití se s postavami nemůže být řeč, ale celkový pocit, že tady jde o společnou věc bandy extrémně dobře vycvičených a extrémně hrdých vojáků, hra úspěšně buduje až k napínavému finále.
Když si totiž odmyslíte vetřelecké propriety, zbývá vcelku obyčejná (tedy ne špatná) akce, a paleta jejích možností není natolik široká, aby se mohla ve hře se živými protivníky rozvinout do něčeho trvanlivějšího — a na to, aby zkusili konkurovat Aliens vs Predator od Rebellionu (té staré, ne té nové hrůze), naneštěstí v Gearboxu nenašli odvahu. Svým způsobem ale není divu: podezřelé střihy a kiksy technického rázu dávají tušit, že dotáhnout Colonial Marines do vůbec nějakého konce byl boj.
Nešlo ale o boj marný. I přes množství chyb vás může Aliens: Isolation slušně zabavit, pokud to hře dovolíte. Už to je mezi současnými střílečkami nezanedbatelný úspěch.