Albino Lullaby

Krutost myšlenky

Víte, co je na Albino Lullaby opravdu nezajímavější? Že se v něm notoricky známá obrazná vyjádření krutým způsobem spojují s původními slovními významy. Například „bezzubost“, s níž běžně vyjadřujeme neschopnost člověka čelit určitým skutečnostem, hra prezentuje pomocí bezzubých dásní tvorů, kteří prý kdysi bývali lidmi, ovšem lecčemu nebyli schopni čelit, v tomto případě těm, kteří je o zuby připravili.

Na mnohoznačnosti pojmů, spějících většinou ke krutosti a smutku staví Albino Lullaby celé svoje vyprávění. Jako ve správném hororu v něm samozřejmě nesmějí chybět ani vyloženě šokující prvky. Kupříkladu nedostatečná připravenost jistých adeptů na jistý obřad může skončit jízdou po rampě až do plápolající pece. Nejperverznější je, že se „nevhodnými“ stávají v Lullaby zpravidla děti.

Hrůza ve vlastní hlavě

Je každopádně pozoruhodné, že ani při konstelaci mnoha bizarních témat nevyvolávají celkové herní dojmy odpor. Jakto? Autorům se totiž podařilo všechny prvky hororové hrůzy rafinovaně zabalit do hráčovy fantazie.

Samotný akt spálení dítěte (nebo cokoliv jiného) si hráč buduje pouze ve své hlavě na základě různých zpráv a indicií a z toho plynoucích domněnek. Ve skutečnosti bývá „na místě činu“ ticho a klid, často žádní nepřátelé ani oběti, jen ta samotná představa děsí. A to je na Albino Lullaby vskutku výjimečné.

Autoři vkládají hráčům do hlavy obrovského brouka a dělají to tak rafinovaně, že se prakticky zříkají své vlastní tvůrčí odpovědnosti. Vše explicitní si hráč buduje de facto ve vlastních představách a hra k tomu připravuje pouze dokonalé podhoubí.

Pokud lze z nátury první epizody něco dovozovat, tak Albino Lullaby je jako stvořené pro milovníky plíživého psychologického napětí. Žádné motorové pily, žádné potoky krve a nikterak přehnané nechutnosti. Zakusíte jen příjemné mrazení v zádech.

Napínavý karneval

Autoři svůj styl vyprávění navíc doplňují o zajímavě proměnlivé prostředí, které někdy zveličuje, a jindy zase naopak mírní zmíněné napětí. Díky svým občasným karnevalovým barvám a lehce surreliasticky laděným designem hra přitaká, řekněme, temné grotesce. Ta na jedné straně nabízí skoro až romantické výhledy ze střech honosných sídel, ale na druhé straně neváhá v jejich útrobách skladovat mučicí nástroje, vězeňské cely a cokoliv co řeže, bodá, zkrátka ubližuje. Respektive ubližovalo by, pokud by se to zrovna před vašimi zraky pustilo do práce.

Veškerý herní prostor se ztichlými či naoko nefunkčními hrůzo-udělátky vás bezesporu připoutá k monitoru. Především jakási variace na koncentrační tábor (i se selekcemi a sprchami), ostře kontrastující s luxusním sídlem nad ním (včetně divadla a lázní pro nejmenovanou trýznitelskou elitu), vyvolá v člověku proud emocí.

Sen nebo realita?

Rozpor mezi malebnými pasážemi a bizarnostmi si autoři mohli dovolit díky nejednoznačně definované realitě. Kolem hráče se možná nic neděje doopravdy, ovšem vzhledem k tomu, jak živé noční můry dokáží být, je lepší o podstatě nabídnutého světa nefilozofovat.

Koneckonců první epizoda, dle očekávání, ponechává většinu otázek bez jasných odpovědí. Jak je to vlastně s onou drobotinou, která se nechává v Albino Lullaby věznit? A co jsou zač její trýznitelé? A jsou věci doopravdy takové, jaké se zdají být?

Bylo by s podivem, kdyby úvod do ságy dospěl k jednoznačným závěrům. Hráč ostatně sbírá příběh jen jako drobty prostřednictvím papírových vzkazů a útržkovitých odposlechů. Může se pouze domnívat, co se kolem něj děje a asi bude dít. Každopádně lze říci, že postupné odhalování faktu, že se vše špatné točí kolem jistého druhu sektářství, je vcelku uspokojivé a samo o sobě k budování atmosféry stačí.

Bojem za problémy

Na seznamování s naznačenou pointou a kontrastním prostředím má hráč díky pomalejšímu tempu poměrně dost času. Každopádně, postupně hra přeci jen přejde do stále větší konfrontace se zlem a zrychlí se. To když před hráčem začnou ve větších počtech pochodovat podivní nepřátelé, připomínající červíky z Worms po zpackané lobotomii.

Jak šouravých bubáků s dementním výrazem přibývá, změní Albino Lullaby svoji hratelnost. Postupně se z čistě průzkumné adventury vyloupne stealth akce a z ní akce samotná. Možná právě tento přerod rozdělí hráčstvo na dva tábory s vyhraněnými názory. Jeden nepříliš povedenou akční část milosrdně omluví a druhý to neudělá.

Leckdo si nezvykne na bubáky samotné. Jako by u nich autoři projednou nezvládli namíchat vyvážený koktejl vlastností, a tak někomu budou připadat směšní kvůli svému vzhledu, jinému zas příliš šílení pro zvláštní hlasové (i jakékoliv jiné) projevy.

Nejvíce kontroverzní je ovšem boj s nimi. Zatímco zpočátku se lze nepřátelům vcelku nápaditě vyhýbat, postupně jich přibude tolik, že je budete muset chtě-nechtě fyzicky kosit, přičemž nástroje, které k tomu obdržíte, vám radost opravdu neudělají.

Odhánět davy bídáků nafukovací zelenou bublinou z ovladače, který se po každém výstřelu musí dobít ze vzdáleného akumulátoru, vážně není vrcholem zábavnosti.

Horší technika

Část problémů s akcí způsobuje ne zrovna optimalizované zpracování. Čert vem, že hra kvůli rozmazaným texturám a dalším průměrnostem graficky neoslňuje a že se možnosti použitého Unreal Enginu 4 projevují pouze v občasné (i když zajímavé) pohyblivosti interiérů. Potíže má hra hlavně technického rázu.

S vyšším počtem postav na scéně Albino nepříjemně cuká a starosti dělá také špatná fyzika, s jejíž „pomocí“ tančí některé předměty kolem hráče jako zasažené proudem. Nelze se proto divit, že kvůli chatrnější konstrukci je každá rychlejší herní činnost nebo vyhrocená scéna vcelku utrpením.

Síla Albino Lullaby ale naštěstí doopravdy spočívá v  atmosféře, bizarním a zároveň poetickém prostředí, ale také ve schopnosti vyvolat napětí bez explicitních výjevů násilí. Nezbývá tedy než doufat, že veškerá pozitiva autoři vloží i do zbývajících epizod a to na úkor všeho, co je nutné kritizovat. Tak tedy vyspravit technologii a přidusit akci - pak bude Albino Lullaby fantastické.