Age of Decadence

Verdikt
80

Skvělé RPG, které se nebojí dělat věci jinak. Graficky sice vypadá strašně a dokonalé není ani mechanicky, ale přesto se jedná o jednu z nejosobitějších her svého druhu. Jen není pro každého...

Počítač

WindowsWindows

12,49 €Steam

Další informace

Výrobce: Iron Tower Studio
Vydání: 14. října 2015
Štítky: tahová, indie, indie hra, rpg

Tvůrci z Iron Tower Studios si pro svůj více než desetiletý projekt ambiciózního RPG Age of Decadence vybrali zajímavou inspiraci. Jedná se o období pádu Římské říše, které tvůrci pozměnili podle svého a doplnili o fantastickou technologii z dávné minulosti a špetku magie. Ale dobové kulisy, třeba římské zbraně a architektura, zůstávají stejně jako atmosféra chaosu a čekání na nevyhnutelnou zkázu.

Vychytralý diplomat Gaius 

Jakou postavu si vybrat při prozkoumávání chaotického světa bez pravidel a ideálů? Pro šlechtice, kupce, vrahy a další specialisty to není nejvhodnější prostředí. Palác, obchod, cechovní budova, to všechno mohou během nestřeženého okamžiku strávit plameny konkurence. Zato tulák bez zázemí, historie, majetku nebo válečnických schopností? Vandrák, jehož jediným talentem je předstírat, že není vandrák? Vagabund, který by za měšec stříbrňáků prodal cokoliv? Takový muž to může v době zrady a hladomoru dotáhnout překvapivě daleko. Bude se jmenovat... Gaius. To jméno se stane legendou.

Gaius je sušinka. Mizerný šermíř, který neuzvedne nic těžšího než vrchovatý pohár vína. Když ho v dětství sousedovic Julius praštil větví, utrpěl vážná vnitřní zranění. Není to zkrátka zrovna legendární materiál. Ale přestože by ho v boji muže proti muži porazil i mírný závan větru, Gaius přece jen má jisté přednosti. Umí lhát, vymlouvat se, přesvědčovat, ukecávat, ovlivňovat, handlovat, smlouvat a pomlouvat.

V RPG klasického střihu by tenhle prohnaný mluvka asi neměl moc velkou šanci na úspěch. Jasně, jeho charisma by mu vyneslo nějaké ty zlaťáky navíc, jeden quest z deseti by šlo vyřešit bez boje a ty ostatní by zvládl snáze. Jenže pak by zákonitě musel zabít deset vlků a bylo by.

Gaius však během svého dobrodružného života, kdy se zvládl vyšvihnout z tuláka až na hrdinu, osobně zabil jen jedinou oběť. Navíc v rámci dialogu. Byla to sprostá a nečekaná rána nožem, která poslala na onen svět nevinného člověka. Budete z toho mít celý den výčitky svědomí. Gaiovi to bude šumafuk.

Místo vyčítání - načítání 

Budete se často dostávat do situací, kdy jedinou cestou kupředu bude hra stylem pokus - omyl. Schováte si dovednostní body do příštího klíčového dialogu, podíváte se, jaký přístup bude potřeba, pak hru načtete a příslušně Gaia vylepšíte. Může to znít jako otravná nuda nebo podvod a do jisté míry to tak je, ale alternativou je občas popadnout meč a někoho vykuchat, což v Gaiově případě vlastně vůbec žádná alternativa není.

Odměnou naopak byly situace, ve kterých se podařilo někoho spektakulárně přechytračit. Hmm, takže je potřeba se zbavit sousední vojenské posádky a taky osvobodit rukojmí v držení banditů. Co takhle zajít za bandity a rozumně jim vysvětlit, že je přece v jejich nejlepším zájmu rukojmí předat a jít se místo toho porvat s elitní vojenskou jednotkou?

Pozor na chytrá NPC a jejich frakce 

Některé ukecávky jsou poněkud nerealistické a vypadají našroubovaně - jako kdyby tvůrci museli ke každému úkolu přidat i mírové řešení. Jde však spíš o výjimky. Postavy obvykle nejsou zas tak ovlivnitelné a během dialogu otestují hned několik vašich sociálních schopností.

Volby, které učiníte, mají dalekosáhlé důsledky. Nejen ty, které nastaly v případě zlodějů, které vyvolaly několik hodin trvající panický strach, kdy a jestli se to všechno provalí. Postupně se otevírají další a další možnosti, jak svět zásadně ovlivnit a ozvěny takových rozhodnutí se táhnou klidně celou hru. Existuje spousta frakcí, kterým lze přísahat věrnost, spousta příležitostí, kdy takovou přísahu porušit. A uvnitř frakcí samotných existují ještě další frakce, a ty tvoří jednotlivci, kteří pletichaří proti přátelům i nepřátelům.

Tahle složitá síť vztahů je obdivuhodná a vzbuzuje dojem živoucího (třebaže pomalu umírajícího) světa obydleného lidmi a ne kusy programového kódu. Iluzi občas rozbije hra samotná, která prostě není připravena na všechny eventuality. Gaius například jednou prospěchářsky zařídil bídnou smrt jedné z důležitých postav, což pro něj byla vcelku běžná rutina. Jeho spolukonspirátorem byl i kupec, který se s ním o právě provedeném atentátu zasvěceně bavil. Jenže o chvíli později, v rámci úplně odlišného úkolu, trval na tom, že si na našeho čerstvého nebožtíka musíme dávat velký pozor, protože prý nemůžeme vědět, co udělá.

Nabušený zabiják Gaius 

Boj muže proti muži, válečné umění a všemožné další formy násilí jsou však také důležitou ingrediencí umírajícího impéria. A tak spatří světlo světa nový dobrodruh - obrovský plešatý svalovec bez jediné špetky šarmu, taktu či inteligence. Bude se jmenovat… Gaius. Ehm.

Gaius 2 nosí velký štít, dlouhý meč a pěstěný plnovous. Vypadá patřičně zle a nebezpečně, což ale v žádném případě nevadí prvním dvěma nepřátelům ve hře. Ti jej totiž bez milosti zmasakrují. Po nahrání hry k tomu dojde znovu. A ještě jednou. A znovu. Až potom se těžce raněnému Gaiovi podaří se s nimi vypořádat. Za pár desítek minut se celá situace opakuje. Tvůrci z Iron Tower Studios od počátku tvrdili, že boj bude pořádně drsný a svůj slib rozhodně neporušili.

Těžké bojování se ale nutně nerovná zábavě. To do jisté míry platí i pro Age of Decadence. Bojový systém je komplexní, to ano. Kombinovat správné statistiky s obrovským množstvím pečlivě vytvořených “dobových” zbraní a předmětů, to je opravdu docela kumšt. Boj je poměrně flexibilní a nabízí různé přístupy. Gaius 2 byl nezastavitelnou mašinou s obřím štítem, do které mohli nepřátelé bušit, jak dlouho chtěli. Stejně tak životaschopný je ale i rychlonohý uskakující zlodějíček, který bodá zpravidla do krku. Rychlé údery, seknutí do nohou či rukou, pokus o proseknutí tepny - to všechno jsou možnosti, které hra nabízí.

Dotírající nuda 

To zní přeci skvěle! Proč že bojový systém není zas tak zázračná pecka, jak to na první pohled vypadá? Má to hodně společného s jeho tempem. Málokdy se stane, že se bojuje pěkně jeden na jednoho. Gaius se ve většině svých šarvátek a půtek potýkal s větším množstvím nepřátel. Nezřídka byl také podporován štědrou porcí spojeneckých jednotek. Animace vašich i cizích tahů, které jsou mimochodem dost amatérské a navíc je jich dohromady asi tak pět, se nedají přeskočit. Ve výsledku během deseti vteřin odehrajete svůj tah a pak klidně minutu čekáte, než se vyřádí ostatní postavičky na bojišti.

Odlišná perspektiva 

Je každopádně fascinující, že Gaius 2 prochází stejným příběhem jako Gaius 1, jen z odlišné perspektivy. Problémy a úkoly zůstávají a někdo je musí vyřešit. Ale zatímco Gaius 1 uplatil vrahy, aby se zbavili vojenského kapitána, Gaius 2 se snaží svého kapitána před těmi stejnými vrahy ochránit. Gaius 1 vyřešil úkol důraznou domluvou, Gaius 2 brutálním krveprolitím, samozřejmě s odlišnými následky.

Zároveň se však jejich cesty v mnoha případech rozcházejí, protože každá z frakcí zadává unikátní úkoly, i když jsou často provázané s ostatními organizacemi a lidmi. Právě změna úhlu pohledu je zcela zásadní z hlediska opětovného hraní.

Čekání stálo za to 

Předchozí věta je možná nejlepší charakteristikou Age of Decadence jako celku. Jistěže má hra řadu problémů. Některé se úzce dotýkají rozhovorů a boje, tedy základních herních mechanik. Taky přeci jenom nelze ignorovat zrůdnou grafiku. Ale asi je patrné, nakolik vás tahle ambiciózní hra možná zabaví a místy okouzlí. Odvažuje se jít cestou, na kterou moderní RPG prostě nemají žaludek. Ta cesta bude pro některé přitažlivější než pro jiné, a to je v pořádku. Lze s klidným svědomím prohlásit, že herní scéna je nyní o jedno velmi zajímavé RPG bohatší.