Ad Infinitum

Verdikt
73

Evokativní kaleidoskop hrůz a děsů první války. Přestože hraní je jednotvárné a jde o tisící parafrázi na jiné narativní horory, Ad Infinitum zajímavě a poutavě prozkoumává neotřelá témata posttraumatických poruch, psychózy a rodinných traumat.

Počítač

WindowsWindows

Steam

Další informace

Výrobce: Hekate
Vydání: 6. září 2023
Štítky: stealth, první světová válka, first person, horor, psychologický, adventura

První světová válka je ve hrách vzácné téma, které je mimo strategie zpracováno minimálně. Letos ale dostáváme hned dva zajímavé tituly z prvoválečných zákopů, které se rozhodly na hrůzy masivního konfliktu pohlížet z netradiční perspektivy.

Amnesia: The Bunker ukázala, že by se cesta mistrů hororu mohla ubírat zajímavým směrem logických hádanek v polootevřeném světě. Zato Ad Infinitum, debut německého studia Hekate, je mnohem tradičnějším lineárním vyprávěním, které ale zajímavě nakládá s obtížnými tématy válečných zločinů, posttraumatické poruchy a rodinných traumat.

Noční můra v zemi nikoho

Ohně prvního největšího konfliktu historie spálily podle odhadů na popel 20 milionů životů. Nebyla to jen úmrtí na následky střelných zbraní, plynových útoků, nemocí a dalších hrůz, které se v rozbahněných příkopech země nikoho denně odehrávaly. Vojáci noční můry nenechali na bitevním poli, ale démony si i po skončení války nesli s sebou. Domů k rodinám, příbuzným, přátelům a hlavně v sobě.

Podobný příběh prožívá i německý voják Paul von Schmitt, který následoval bratra do války, bránit vlast. Byť oba chlapci konflikt přežili, vrací se domů jako fyzičtí a duševní mrzáci. Paul se každý večer prosnívá do šílenství válečných zákopů, ze kterých se probouzí v rodinném sídle jen proto, aby odkrýval pohnutou a temnou historii rodu von Schmittů. Anebo je to naopak a tou noční můrou jsou mahagonem obložené zdi německého panství a brutální skutečností jsou krysami a tyfem prolezlé útroby bunkru?

Ad Infinitum je tíživá výprava do bezedné studnice traumat, psychózy a vyrovnávání se s nepředstavitelným utrpením. Je to bezútěšný náhled na první masové nasazení chemických zbraní, které působily trýznivá zranění. Svědectví o rozkazech k útokům na civilní obyvatelstvo, o šikaně a zmaru mezi vojáky. Je to i sonda do doby, ve které se s psychicky nemocnými lidmi nakládalo jako s méněcennými, které je nutné léčit metodami, na něž dnes naštěstí pohlížíme jako na barbarské.

Všechny tyto temné zákruty hra prozkoumává a nutně v nich nehledá odpovědi. Bere vás na lineární pouť, ve které je obtížné rozeznat realitu od nočních můr. Příběh si sice skládáte ze střípků, náznaků a vlastních interpretací, ale je skvěle vrstvený a psané dopisy vojáků a deníky rodinných příslušníků výborně odkrývají syrové, mysteriózní a místy až shakespearovské drama. Dějová linka se před vámi odvíjí a větví jako krev proudící kapilárami.

Hra na vojáky?

Evokativní fantasmagorie Ad Infinitum šikovně zakrývá, že v úzkých koridorech se toho zas až tak moc neděje. Environmentálních hádanek je pomálu a nikdy vám nebude trvat dlouho, než primitivní rébusy rozlousknete, aby se vám otevřela cesta dále. Místy se musíte proplížit kolem groteskních kreatur a zosobněných aspektů války, ale nad rámec jiných hororových walking simulátorů toho vlastně více nečekejte.

Občas si musíte nasadit plynovou masku, abyste prošli územím, nad kterým visí oblak jedovatého plynu, jindy je zase třeba vyhýbat se varovným pastím, abyste nepřilákali okolní monstra. Sem tam je nutné otočit ventilem, posunutím krabice otevřít cestu nebo si posvítit snad nejhorší a nejslabší baterkou v herní historii. Žádné výrazné posouvání žánru příběhových adventur se nekoná.

Ad Infinitum je zkrátka interaktivním médiem jen tak tak. V drtivé většině hry vám nehrozí žádné reálné nebezpečí. I ta hrstka vyvrcholení kapitol a střetů s personifikovanými aspekty války je vlastně jen glorifikovanou environmentální hádankou, která je redukovaná na: Udělej v prostředí xkrát tento jeden konkrétní úkon a máš vyhráno.

Atmosféra hustá jak yperit

Strašení je naštěstí spíše šikovná práce se svíravou atmosférou než spoléhání se na laciné lekačky. Vyloženě hororová pasáž, ve které si „užijete“ infarktové stavy, se vlastně odehrává jen v závěru hry, kdy se vydáte do pokřivených útrob zdánlivě opuštěného vojenského špitálu, ve kterých na vás čeká hrůzu nahánějící nepřítel se zajímavou herní mechanikou.

Kulisy psychologického dramatu se příliš nemění. Jinam mimo zjizvené jámy země nikoho a rodinný dům von Schmittů se podíváte jen minimálně. Navzdory tomu, že se ve hře stírají hranice mezi realitou a šílenstvím, navštívíte zajímavá prostředí, která by významněji pracovala se symbolikou teroru, až v závěru.

Ad Infinitum nedělá dobrý úvodní dojem, který by vás však neměl odradit. Nad zablácenými zákopy prologu totiž visí nevzhledná bílá mlha, která se naštěstí v dalších epizodách rozplyne a hra začne více pracovat s barevnými kontrasty černočerné tmy, oranžových ohňů a okrového oparu yperitu. Výsledný dojem z grafické stylizace je tak mnohem lepší, než by se z prvních minut mohlo zdát.

Tíživou a bezútěšnou atmosféru skvěle podtrhuje hudba a ozvučení. Audio v tandemu umně pracuje s vizuálem a vaří náladu hustou a černou jako dehet. Orchestrální aranže dávají vyniknout emotivním zvratům, při nelidských skřecích a raněném zvířecím řevu vojáků tuhne krev v žilách. Ambientní zvuky zase dávají pocit, že je vám neustále někdo nebo něco v patách a dýchá vám na krk.

Válečné jizvy

Ad Infinitum se nebojí těžkých témat, jako jsou rodinná traumata a strašné jizvy, které válka zanechává na těle a psychice. Výborně pracuje se zajímavým příběhem a se zhruba pětihodinovou hratelností se řadí mezi bezva jednohubky pro všechny milovníky silných narativních hororů.

Jen počítejte s tím, že je to je zkrátka více kniha než hra. Více sled zvrácených obrazů než akcí nabitá děsivá jízda. Drobnou výtku mám také k ceně, protože za Ad Infinitum dáte bez centu 35 eur, což mi přijde na hru podobného formátu a rozsahu přece jen docela dost. Budiž k dobru, že se dočkáte i pár příběhových voleb. Divil bych se ale, kdybyste z Ad Infinitum vytřískali více než dvě dohrání.

Kvalitních hororů je ale jako šafránu a Ad infinitum mezi ně i přes jisté výhrady rozhodně patří.