Across the Obelisk

Verdikt

Že už nemůžou karetní fantasy přinést nic nového, protože jich tu máme přehršel? Svěží a originální Across the Obelisk vám ukáže, že to není tak docela pravda. Hra je k dispozici v programu předběžného přístupu, můžete ji zkusit klidně hned teď.

Počítač

Další informace

Výrobce: Dreamsite Games
Štítky: karetní, fantasy, multiplayer, kooperace, rpg, strategie

Pokud hltáte Slay the Spire a jí inspirované hry, pak už možná také začínáte být značně unavení klony, které se od ostatních příliš neliší. Na první pohled to platí i o nejnovějším počinu Across the Obelisk od dvoučlenného studia Dreamsite Games, které má na kontě pět let starou, docela povedenou strategii Empire TV Tycoon. Ale jeden prvek vyzdvihuje Across the Obelisk nad všechny ostatní – kooperace.

Výbuch mozku – za všechnu energii zmate nováčka

Na první pohled toho ve hře mnoho nového není. Opět stojíte na levé straně, vaši nepřátelé na pravé, ruku máte plnou karet, energie na jejich zahrání málo a životy se s každým tahem tenčí. Přesto nemůžeme s klidným srdcem říct, že by Across the Obelisk vedle kooperace nepřicházela s ničím vlastním.

Vlastně přichází s tolika věcmi, až vám to v prvních hodinách bude nepříjemné. Je zde tolik systémů, že vám z nich půjde hlava kolem, a jistě by proto nebylo od věci zasvěcovat do nich hráče postupně. Na druhou stranu, když tuto tvrdou školu překonáte, začnete si užívat dílčích rozdílů, které z Across the Obelisk dělají mnohem, ale mnohem hlubší hru, než jakou je Slay the Spire.

Tak například nemáte na starosti pouze jeden balíček, ale rovnou čtyři najednou! V řadě za sebou totiž stojí vaši čtyři hrdinové, kteří se střídají na tahu s nepřáteli podle své rychlosti, která se s pomocí kouzel proměňuje i v rámci jednotlivých bojů, a nic tak není pevně dané.

Víte, jak ve Slay the Spire získáte po boji na výběr ze tří karet do vašeho balíčku? Tady máte stejný výběr pro všechny čtyři balíčky naráz. Každý z hrdinů je navíc zaměřený na jinou strategii (tank, lučištník, kouzelnice, léčitel).

Každého hrdinu levelujete zvlášť, to znamená čtyřikrát řešíte rozdání bodíků do schopností během hraní, ale také do boostů efektů mezi jednotlivými hrami. Každý hrdina má navíc vlastní vybavení, karty mu můžete kupovat, vylepšovat, odstraňovat… Je toho prostě na jednoho hráče moc. Hra vám tím dává jasně najevo, že kooperace zde hraje prim.

Pospolitost – stavový efekt, bonus k zábavě ve více hráčích

Už vám jistě došlo. Za každého ze čtyř hrdinů může hrát jiný hráč, což v kooperaci čtyř znamená, že se každý stará jen a pouze o jednoho hrdinu, jeden balíček. Tím nechceme říct, že byste to sami nezvládli. První hodiny bolí, ale jakmile přijdete všem čtyřem hrdinům na kloub, je to jako jízda na kole. Ve hře máme momentálně 13 hodin, z čehož jsme polovinu absolvovali sami a polovinu ve dvojici s rovnoměrně rozdělenými hrdiny.

A ve dvojici nám to přišlo ideální. Dva balíčky už člověka tolik nezahltí a na svůj tah nečekáte tak dlouho jako ve čtveřici. Co se vlastního kooperování týče, všichni hráči vždy koukají na ruku aktivního hrdiny, a mohou tak radit, když mezi kartami objeví ideální kombinaci, případně navrhnou postup vedoucí k synergii efektů se svými vlastními hrdiny.

Ale ve výsledku hraje každý za sebe, může zahrát libovolné karty, může si svobodně vybrat nové karty a ty stávající vylepšit či odstranit ve městě. Hráči spolu sdílí pouze dobrodružství, které většinou skončí prohrou. Všechny získané zkušenosti, zlaťáky a magické úlomky jedním hráčem si ponechá pouze on. Žádné skupinové dělení.

Na začátku každého pokusu navštěvujete město, kde si za mince můžete koupit vybavení pro hrdinu a zbavit se karet z balíčku, zatímco za úlomky vyrobíte dříve odemčené karty a ty stávající vylepšíte. Pomalinku si také vylepšujete celé město, díky čemuž se například zlevní jednotlivé služby. Město ale s nikým nesdílíte, každý má své vlastní, do kterého se vždy vrací v singleplayeru i multiplayeru.

Ztráta konzistentnosti – kouzlo za pět způsobující nepochopení

Co je sice logické, ale ve výsledku divné, je levelování postav. Když totiž hrajete sami za všechny čtyři postavy, vylepšují se vám všechny čtyři naráz. Když ale své singleplayerové klání proložíte multiplayerem, vylepší se vám pouze ti hrdinové, za které jste v rámci skupiny hráli. Až se tedy po multiplayeru vrátíte do singlu, zjistíte, že máte dva nabušené hrdiny a dva bídáky…

Působí to divně, když je váš osobní postup sdílen napříč různými módy, ale multiplayer vám vlastně znevýhodňuje singleplayer. A víte, jak jsme říkali, že města hráčů nejsou sdílená? Je to pravda až na nabídku obchodníka s předměty, které si vzájemně vykupujete pod nosem.

Jako hráč se tedy nemůžete podle selského rozumu plně spolehnout na to, jaké zákonitosti singleplayeru platí v multiplayeru a naopak. Provázanost módu by tedy mohla být čistší, ale „Slay the Spire říznuté Darkest Dungeonem“ v kooperaci nakonec funguje a je pořádně zábavné.

Hru jsme zapnuli v sobotu večer s tím, že jí zkrátka dáme šanci, a od počítačů jsme nakonec odcházeli po několika hodinách, které se pocitově vměstnaly do pěti minut. Další den jsme se vrátili pro nášup (a tvrdou nakládačku).

Výzva přijata – stavový efekt, špatný odhad vlastních možností

Není to zážitek bez nervů kvůli velmi nemilosrdné obtížnosti, hráči hledající pořádnou výzvu budou mít radost. Skutečně nám trvalo nějakých 11 hodin porazit prvního bosse na první mapě a zjistit, co čeká v dalším světě. Místy se proto dostavovala frustrace, ale nedalo nám to a musel jsem to zkoušet dál a dál. Motivace tu je veliká. Chcete se dozvědět, jaké další světy na vás čekají, jaké hrdiny si můžete odemknout a jaké příběhy prožít.

Klasicky postupujete kupředu skrze rozvětvené cestičky, ale máloco zde podléhá náhodě. Zpočátku nevíte, co se na vás chystá, ovšem po pár pokusech už tušíte, co od jakého zastavení můžete očekávat, a lze tak lépe volit další kroky. V kooperaci se na tom musíte dohodnout a přehlasovat ostatní. Pokud se stejný počet hráčů rozhodne pro různé cesty, další postup určí náhoda, takže pozor na neshody.

Po cestě můžete dokonce přijmout nějaký ten quest, k jehož splnění nikdy nemusí dojít – pokud se například nachází na jiné mapě a vám se opět nepodaří porazit toho zpropadeného finálního bosse. Přitom plnění úkolů je cesta, jak si odemknout nového hrdinu, kterých je ve hře víc než dost.

Gambling – vsaď 150 zlatých, táhni kartu, vyšší vyhrává

Je zde spousta událostí s hezkými příběhy a zajímavým systémem náhody. Často máte na výběr z mnoha způsobů, jak na nenadálou událost zareagovat, přičemž úspěch vašeho rozhodnutí je podmíněný tím, že jako skupina musíte dát méně než šest bodů nebo třeba konkrétně lučištník Andrin musí dát víc než jedna.

Co že má kdo dávat? Řeč je o ceně náhodně tažené karty z balíčku. Tento fakt přidává deckbuildingu nový rozměr. Nezajímá vás pouze efekt nově přidávané karty, ale i její cena, a to nejen z pohledu toho, zda ji vůbec dokážete zahrát, ale jak si pohraje s šancí řešení událostí. A nemít štěstí zde znamená značně si uškodit – do balíčku se vám přidá buď zbytečná, nebo vyloženě škodlivá karta, které není tak snadné se zbavit. Prostě hazard.

A když už se točíme okolo ceny karet, sympatické je, že energie na jejich zahrání se mezi tahy postav nevytrácí, jak bývá zvykem u konkurence, a můžete tedy na dražší karty skutečně našetřit tím, že se v jednom tahu vzdáte zahrání některých kouzel.

Co se soubojů týče, tak bychom se nezlobili, kdyby byly o něco svižnější. Rychlost v nich ostatně hraje velkou roli. Podle toho, v jakém kole zabijete posledního bídáka, takovou si zasloužíte odměnu. Zvládnete to ještě v prvním kole? Počítejte s náručí zlaťáků, zkušeností a s výběrem z mnohem lepších karet. Že jste se prali až do šestého kola? Rozlučte se s většinou zlata, zkušeností a na výběr dostanete jen odpadní karty.

Náš požadavek na zrychlení soubojů ale s odměnami nesouvisí. Souboje jsou po všech stránkách dlouhé, zejména s nepřáteli, kteří se neustále léčí. A sokové nejsou tak různorodí, aby to délku ospravedlnilo. Když potřetí po sobě čelíte čtveřici ovcí s bečivým „dabingem“, které budete pižlat mnoho a mnoho minut, začne se to hodně zajídat.

Konec. Jinými slovy nový začátek

Ale i přes některé nedostatky odcházíme ze zážitku s úsměvem na tváři. Across the Obelisk má krásnou malovanou grafikou, příjemný hudební doprovod a vynikající mechanismy. Tím vším vysloužila právo existovat, i když by ji cynik mohl považovat za prachsprostý klon.

Kooperace je i přes určitou zmatečnost a podivnou provázanost se singleplayerem největší předností hry, přestože si moc neumíme představit hrát vyloženě v plném počtu (záleží samozřejmě na partě spoluhráčů, ale hrát jednou za osm tahů, když připočteme monstra, vážně nezní jako zábava).

Systémy hry jsou na poměry Slay the Spire a jejích mnoha bratranců nebývale hluboké, obtížnost poměrně vysoká a z hlediska znovuhratelnosti je zde obsahu na desítky hodin. Po třinácti hodinách jsme teprve jednou navštívil druhou z několika map a odemkli si jen jednoho hrdinu (máme jich teď pět z deseti dostupných v předběžném přístupu, plná hra jich nabídne šestnáct).

Nečekali jsme, že nás další variace na Slay the Spire může ještě něčím překvapit, ale Across the Obelisk to dokázala. Je to po všech stránkách promyšlená hra s dílčími zajímavými novotami. I po tolika absolvovaných klonech je pro mě zábavná v sólu, ale mnohem radši si ji dáme v kooperaci, která je ostatně její největší odlišností od konkurence.