A Fistful of Gun

Dva zážitky v jednom

Nezávislému vývojáři Paulu Greasleymu se v A Fistful of Gun podařil husarský kousek, když dokázal skloubit hned dva druhy nostalgie. Jednak stvořil klasickou westernovou náladu, v níž díky charakteristické hudbě a silácké atmosféře máte pocit, že snad za každým kaktusem číhá Clint Eastwood. Zároveň ale ponořil atmosféru do technologického kabátku poplatného automatovkám z osmdesátých let. Z toho se samozřejmě radují všichni retro-maniaci.

Díky povedenému zpracování vychází z A Fistful of Gun úsměvná (ale nikoliv směšná) westernová parodie. Milovníci Červeného trpaslíka ať si klidně vzpomenou na počítačovou simulaci městečka Lareda. Greasleyho novinka je seriálové videohře podobá natolik, jako by ji snad autor okopíroval.

Parta odlišných

Není divu, že se chce ve hře každému zvolat ono trpaslíkovské: „Jsem Brett Broďák a umím to s nožem!“ Vždyť právě na výběru unikátních schopností je novinka bytostně založena. Respektive na výběru z jedenácti pistolníků, jejichž vlastnosti jsou natolik odlišné, že hra za každého z nich slibuje úplně jiný zážitek.

Protože se akce za různé postavy liší nejen v kadenci, účinnosti a dostřelu zbraní, ale také v rychlosti pohybu po mapě a v celkové ovladatelnosti, váže na sebe každý pistolník zcela originální ovládání i bojovou taktiku. A ty rozdíly si nelze nezamilovat. U některých postav jsou přímo propastné. Třeba desperát Pablo nejraději běhá po ranči a snáší bomby jako vajíčka. Naopak Duke - kulometčík, ten své soupeře zasypává z velké dálky salvami olova.

Hrát za jednoho a pak zase za druhého, to znamená přepnout na diametrálně odlišné herní postupy a  zároveň si zvyknout na všechny podružné souvislosti, například na bonusy a nevýhody, které byly hrdinům vštípeny do charakteru. Ten, kdo pokládá bomby, se přibližuje riskantně až do chumlu protivníků, zatímco střelec se z bezpečné vzdálenosti nemusí pokaždé trefit.

Jemné nuance pro náročné

Je však dobře, že tvůrce nezašel do úplných extrémů a některé postavy se naopak liší pouze v drobných detailech. Takový Virgil, opravdový postrach prérie, dokáže při běhu střílet z brokovnice obrovské salvy na všechny strany, nicméně každý jednotlivý výstřel je střídán pomalým nabíjením. To Abel, který vyznává podobnou taktiku, používá klasický šestiraňák, takže před každým nabitím může pálit hned... no hádejte, kolikrát.

Díky těmto jemným nuancím umí hra vyjít vstříc i hráčům, kterým styl jedné postavy nevyhovuje pouze v detailu, a ideál tak nemusejí dlouho a zoufale hledat. Tuhle vlastnost hra nijak okatě nepropaguje, přitom patří k těm nejzajímavějším.

Skvělá parta, skvělá zábava

Skvělá možnost výběru hrdinů je ideálním předpokladem pro motivující multiplayer, který může v A Fistful of Gun hrát po sítí či lokálně až devět lidí. Akce pro více pistolníků je opravdovým klenotem hry. Řídí se zásadou „více výstřelů, více zábavy“ a v sehrané partě, v níž každý člen plní svoji oblíbenou roli, hráči snadno utopí moře času.

V kooperaci je hra navíc nejen zábavnější, ale při dobře praktikované taktice i méně náročná. Časem si každý uvědomí, že ve skupině dosáhne mnohem lepších výsledků než o samotě.

Arkádová nátura

Hratelnost A Fistful of Gun je tedy svižná a chtivá po změnách, že nebude trvat dlouho než schopnosti všech desperátů důkladně prověříte. Jakto? Přestože má hra jakousi příběhovou kampaň, vyznává spíše krátkodobou automatovkovou hratelnost s častým opakováním, reprezentovanou módem Arcade.

V arkádovém režimu hráč z typického top down pohledu postupuje z jedné obrazovky do druhé a čelí stále obtížnějším nepřátelům, za jejichž hromadnou likvidaci inkasuje body. Jeho vlastní tělo je však poměrně křehké. Co zásah, to hrozba smrti a co smrt to ztracený život. A když je životů v jedné hře poztráceno příliš, hra končí. Drsný svět, ten Divoký západ.

Jedna skrumáž za druhou

Vždy, když se na závěrečné obrazovce objeví dosažené skóre, má hráč okamžitou chuť ho překonat. Touží zkrátka po lepších číslech, což je typická hratelnost ze zlaté éry herních arkád. Možná se ptáte, co to vlastně obnáší – překonávat v A Fistful of Gun sám sebe. Tak především je nutné zvyknout si na ukrutné tempo herní grafiky i samotného boje. Přestože se akce relativně zklidňuje tím, že pravidelně střídá dynamické obrazovky se statickými (typicky poušť versus jedoucí vlak), stejně si budete dlouho zvykat na pekelnou rychlost, s jakou se na hrdiny valí z každé strany zlo.

A nedejbože, když si chce opravdu každý padouch na obrazovce vystřelit. Ohňostroj záblesků v kotli míhajících se postav může u slabších povah vyvolat dokonce mrákoty. Při vší dynamičnosti se bohužel A Fistful of Gun nevyhne občasnému chaosu. Ten jakoby se stal pevnou součástí herní obtížnosti.

Situaci nezlepšuje ani grafika, která je snad až příliš retro. Je málo detailní a postavy kvůli tomu na scéně snadno splývají nejen jedna s druhou, ale i s různými efekty a především s mapou samotnou. Pohyb pistolníků v tempu rychlejším než v Cannon Fodderu, ale zároveň v epileptické náloži kostiček, to je asi ten největší problém, kvůli němuž nemohlo být závěrečně hodnocení hry ještě vyšší.

V zájmu vlastního zdraví je dobré si od A Fistful of Gun občas dokonce odfrknout. Ale na druhou stranu, vysvětlujte to těm multiplayerovým bandám, co jsou na kosení desperátů už dočista závislí…