99 Levels to Hell

99 Levels to Hell je velmi pitoreskní rogue-like plošinovka. Jen co se poprvé rozběhnete s postavičkou připomínající kouzelníka Pokustóna, zaslechnete ze všech stran chichotání a hukot. Je to jako z dětské pohádky o strašidlech. Ale naivitu stranou. Jestli ocylindrovaný pokustón vypadá legračně a duch, který kolem právě proplul, je jako z úsměvné dětské bajky, 99 Level to Hell je hra vskutku pekelná. Pekelně těžká. To ostatní jsou jen propracované mimikry.

Smrt tisíckrát jinak

Smrt má 99 Levels to Hell o něco hmotnější význam než v třeba v legendárním RPG Planescape Torment. Moc se o ní nekecá, protože každé slovo jakoby ti ji víc přitahovalo k tělu. Už takhle je jí přespříliš. Umřete si sem, umřete si tam, tahle hra je opravdu krutá.

Ačkoliv se herní prostředí neustále mění a pořád objevujete něco nového, nikdy se nezbavíte pocitu jistého sevření. Nemohou za to rozměry hry, ale to, že se na vás v podstatě z každého rohu obrazovky řítí nekončící zástup roztodivných potvor, které sice příliš inteligence nepobraly, ale tím že neustále korzují nebo poletují kolem tvého cylindru, znamenají permanentní stres.

Jsou chvíle, kdy máte pocit, že se věci opravdu ošklivě podělaly. Když hra zjistí, že jste blízko portálu do dalšího levelu, začne doslova šílet a sešle vám na hlavu samo peklo. A když náhodou sjedete výtahem o devět levelů níž a utkáte se s minibossem, hned vám dojde, že ta zkratka byla pěkná blbost. Stojíte před tím hajzlíkem z vozové hradby a připadáte si jako kojot Vilda, když před padajícím kamením rozevře deštník. Máte zhruba podobné šance na přežití...

99 Level to Hell je brutální, ale rozkošná. Ačkoliv lze ukládat jen po boji právě s přetěžkými bossy, což při celkové náloži levelů opravdu neznamená mnoho příležitostí k záchraně, tahle hra vás stejně strhne. Nenávidíte ji a milujete zároveň. A pořád v ní vidíte pohádku. Když se rozběhnete a v oknech se pohnou načančané záclonky, nebo si rozbijete nos o pohádkovou truhlu plnou překvapení, je z vás na chvíli zase roztoužené dítě.

99 Levels to Hell má skutečně ohromnou atmosféru. Když se prostředí level od levelu zdrsňuje a nakonec běháte kolem stříkající lávy, cítíte se jako na cestě do středu země. Těch dětsky dobrodružných přívlastků a asociací je vlastně tolik, že si sami můžete vybrat. Tahle hra se fantazii vůbec nebrání.

Bouchačku, bombu, bublinofuk... vybírej!

Snad jen abyste vydrželi hrát. K překonávání smrti, která strká nohu snad do všech dveří, vám naštěstí bude asistovat mnoho šikovných pomocníků. Na herní výbavě a bonusech se opravdu nešetřilo.

Dá se říct, že v pozdějších fázích hry se bez upgradované výbavy neobejdete. Mnohdy si vlastně budete připadat jako chodící železářství. Či vetešnictví. Záleží na tom, jakému druhu výzbroje dáte přednost. Skladba užitečných předmětů by se dala rozdělit na dvě kategorie - na roztodivné "gadgety" a střelné zbraně.

Hra se nebojí fantazírovat, a proto se dají najít i takové rarity, jako puška, co zakleje protivníka do bubliny a pošle ho nemilosrdně ke stropu. U všech předmětů však platí, že je jednodušší je kupovat než hledat. Ještě že o peníze pro pekelné hokynáře není po cestě nouze.

Nestvůry před zrcadlem

99 Levels to Hell není typická roguelike hra. Nehraje se na tahy, nemá plně generovaný leveldesign (mění se snad jen rozmístění předmětů), ani silné rpg prvky. Prostředí a styl splňuje požadavky spíše na akční platformovku než hardcore dungeon.

Na tom, co 99 Levels vlastně je a co není, se neshodnou ani samotní fanoušci. Pro ně je ale důležité, že hra splňuje jejich základní požadavky. Byla tvořena po úzkou komunitu lidí, kteří se od her rádi nechají týrat, ale zároveň vědí, že nastavená obtížnost není zástěrkou pro špatný level design nebo pro podprůměrnou hratelnost.

Proto na 99 levelech do lůna Satanova nelze hledat nějaké výraznější slabiny. Mezi ty, kterých si snad všimnete na první pohled, je pouze slabší technické zpracování. Vyrobit nestvůry téměř bez pohybové animace, to už si dnes dovolí málokterá indiovka.