Take On Mars
Nepříliš dotažený výrobek, který zpátky k Zemi táhnou nejenom chyby technického rázu, ale také nedomyšlenost, respektive rozmělněnost původního konceptu. Čest hry zachraňují robotické sondy a ohromná modovatelnost.
Další informace
| Výrobce: | Bohemia Interactive Studio |
| Vydání: | 9. února 2017 |
| Štítky: | česká hra, vesmírný, vesmír, survival, simulace, od českých výrobců |
Potřebujete navrátit důvěru v lidstvo? Pusťte si záznam přistání sondy Curiosity na Marsu. Pět let staré video má pořád svou sílu, mimo jiné i proto, že jde stále o neuvěřitelný úspěch – úspěch, ve kterém se sbíhá tolik lidských kvalit od inženýrského důvtipu po čirou vášeň pro dobývání vesmíru a posouvání hranic možného. Přistát na Marsu s rekordně těžkým robotickým vozidlem byl úkol na hranici našich technologických možností, a když k Zemi dorazily telemetrické údaje, potvrzující jeho splnění, v řídícím středisku propukla bezbřehá radost.
Kolonie a katatonie
Jakkoli Take On Mars frčí na odlišném enginu než vlajková hra stejného studia, vojenská simulace ArmA, fyzikální brikule umí velice podobné – a podobně otravné. Tady navíc představují spíš špičku ledovce, do kterého bude váš entuziasmus pro průzkum rudé planety na každém rohu bourat. Někdy i doslova.
Take On Mars přitom hýří ambicemi. Od původní simulace robotických misí se hra postupně rozrostla i na mise kosmonautické, kam spadá nejenom brázdění marsovského povrchu v různých typech vozítek, ale také budování a správa základen. To vše navrch v podání výsostně autentickém, respektive co možná nejbližším případné budoucí realitě, až se na ten Mars dokopeme i my, lidé. V ideálním světě už taková doba přešlapuje za dveřmi a v neméně ideálním světě se Take On Mars daří sedět hned na několika židlích a všechno mít plně pod kontrolou.
Žel, svět skutečný je daleko nesmlouvavější. Zatímco sny o kolonizaci našeho vesmírného souseda budou muset počkat nejspíš sto a více let, na Marsu v podání Bohemia Interactive se sen o poutavé a vědecky akurátní simulaci rozplývá s každou další chybou, na kterou narazíte. Tou kapitální zůstává nespolehlivá a nevypočitatelná fyzika, ale hru zároveň trápí těžkopádné uživatelské rozhraní, zbytečně překombinované ovládání některých prvků a také neúměrně natahované tempo většiny akcí. Jasně, člověk je ve vesmíru tvorem výsostně neobratným, a i ty stroje, které za sebe posílá, neoplývají rychlostí a hbitostí, jenomže: když vás hra namísto průzkumu nutí zírat do pomalu se naplňujících ukazatelů, je to všechno, jenom ne vesmírné.
Vláčná zábava by sama o sobě nevadila, protože může vést za správných okolností k zážitkům vyloženě meditativním, ale tady vás u většiny úkonů čeká jen nuda, nuda a zase nuda. Obzvlášť všelijaké získávání a přečerpávání surovin evokuje spíš rutinu dělníka ve šroubárně než posouvání kosmických hranic. Rozumíme, že je extrémně těžké najít balanc mezi realismem, kdy pitomé utažení jednoho ventilu může údržbářům Mezinárodní vesmírné stanice trvat dlouhé minuty, a herní náplní, která vám nenavodí katatonické stavy, ale stejně tak víme, že Take On Mars tenhle balanc jednoduše netrefila.
Zemiaky = Marsiaky
Za zlé to máme směru, kterým se hra vydala ve snaze chytit módu herních survivalů. Původně „vědečtější“ ražení muselo couvnout před získáváním surovin a konstrukcí základen a celá tahle rovina je tu opravdu za trest. Skvěle je to vidět při hře hlavní kampaně, jejíž první část se týká dobývání Marsu čistě pomocí sond a vozítek a jde o zdaleka nejzábavnější nebo lépe řečeno nejucelenější a také nejzenovější součást Take On Mars.
I tady se nevyhnete monotónnosti, dané nejenom marsovskou pustinou, ale především opakováním totožných úkolů – v podstatě takovým vědeckým grindováním. Přesto si prozkoumávání cizí planety očima kamer a různých přístrojů na palubách vámi sestrojených sond drží specifické kouzlo i poutavou míru realismu.
Když se ale kampaň přehoupne do druhé, pilotované fáze, jakákoli dosavadní radost se vytrácí. Z boje s nepřátelským prostředím je boj s nepřátelským enginem a prostředím tak možná uživatelským. Zdánlivě pestré činnosti se v praxi omezují na zírání do ukazatelů a neobratnou manipulaci s objekty i vybavením. A konečně realismus to schytává ve chvíli, kdy dostanete k ruce 3D tiskárny na hony vzdálené možnostem jejich opravdových sestřiček.
Kam dál
Právě to na Take On Mars mrzí zdaleka nejvíc. Budiž, řadu ostrých hran a dílčích problémů tu lze obrousit a umenšit skrze mody, pro které je engine jako stvořený a modderská scéna to do určité míry odráží. Ale ani vytrvalostí obrněná komunita tu není samospásná a jakkoli bychom rádi věřili, že v Bohemia Interactive nad takhle unikátním projektem nezlámou hůl, zkušenost s novodobým Carrier Command je... bolestná.
Komu Take On Mars v aktuálním stavu doporučit? Snad jako výukový program pro seznámení laiků se způsoby, jakými se dozvídáme víc o našem planetárním sousedovi? Nebo spíš hardcore fanouškům vesmírných simulací, kteří už dnes nenajdou trpělivost na legendárně obtížnou strategii Buzz Aldrin‘s Race Into Space? Obáváme se, že o kosmonautice jako takové se dozvíte daleko víc z Kerbal Space Program a od zábavného přežívání v nebezpečném kosmu jsou tu The Solus Project nebo Adr1ft.
Virtuální Mars sice zůstává sám o sobě solidním tahákem, ale podobně jako ten skutečný zřejmě vyžaduje schopnosti blížící se zázraku. A ten se v případě Take On Mars naneštěstí nekoná.