1954: Alcatraz

Minimálně tak činí adventurní specialisté z Daedalic Entertainment, kteří po strategickém RPG Blackguards přicházejí opět s adventurou. Ovšem s adventurou, která svým způsobem boří zažitá dogmata tohoto žánru. Jako by se chtěli oblíbení Němci stát druhými Quantic Dreams. Jen s menším rozpočtem a s respektem ke klasickým žánrovým postupům.

Vězeňská červená knihovna

1954: Alcatraz ovšem má s odkazem Davida Cage opravdu něco málo společného. Stejně jako Beyond se i příběh trestance Joa a jeho ženy vyznačuje až křečovitou snahou o inovaci - touha po posouvání hranic tradičních adventur je zde vyloženě okatá. Zároveň je ale také mnohdy nenaplněna a už nyní lze prozradit, že útěk z nejstřeženějších zdí ortodoxních adventur se tvůrcům povedl jen do poloviny. Pak jim došla energie a utonuli uprostřed sanfranciského zálivu.

Jestli to samé potká i hlavního hrdinu, který si v alcatrazském vězení odpykává trest za ozbrojenou loupež, vám ale neřekneme. Přeci jen bychom vás tím připravili o zajímavě vystavěnou detektivku, která využívá hned dvou hlavních postav a s překvapivým umem se snaží o variaci na klišovitou premisu o falešných obviněních a hledání pravdy. Scénáristé se ale docela vytáhli. Na malém prostoru se jim podařilo představit zajímavou ústřední dvojici hrdinů, se kterou se okamžitě sžijete, a obyčejný pokus o vězeňský útěk navíc dobře míchají s detektivními prvky.

Zároveň se ale také jedná o příběh, který měl na víc. Už jen zápletka, postavená na ústřední manželské dvojici zmítané vztahovou turbulencí a krizí důvěry měla být mnohem lepší. Mnohdy příběhu chybí emoce, a co si budeme povídat, ani tempo vyprávění není úplně konstantní. Tvůrci se pouze dotýkají povrchu skutečného potenciálu a nikdy jej plně nevyužijí. Zejména s ohledem na jakýsi systém voleb a přítomnost hned několika konců.

Příběh před vás postaví řadu rozhodnutí a dialogových možností, které ovlivňují zbytek hry. Tvůrci vám tím dávají možnost přímo ovlivnit vztah Joa a jeho manželky Christine. Podle toho také nakonec dojdete k jednomu z většího počtu konců. V případě Alcatraz ale fungují na půl a až příliš často se jedná pouze o laciné pozlátko, které působí jako něco navíc. Jde o předvídatelnou iluzi, která se snaží skrýt zajímavý, avšak pořád v základní myšlence neuvěřitelně přímočarý námět.

Jednoduchý průměr

Vývojářům ale nestačilo zakomponovat volby jen do příběhu. Na podobné iluzi je postavena i hratelnost. Alcatraz je v jádru tradiční Point and Click adventurou s inventářem, logickými puzzly a klasickým ovládáním. Někdy se k tomu pak ještě přidá troška akce prostřednictvím postřehových pasáží ve stylu třetího Posla Smrti. Zní to normálně a asi vás to ani nepřekvapí! Kde je tedy ta proklamovaná inovace?

Podobně jako v Memento Mori se totiž dají i tady řešit hádanky hned vícero způsoby a některé dokonce můžete úplně vynechat. Ve hře je plno pasáží, ke kterým se možná ani nedostanete - do velkého množství puzzlů se ani nemusíte pouštět. Jde o nenucenou snahu o navození otevřené a možná i nelineární atmosféry. Opět je to ale spíš póza, která má ve výsledku nulový dopad na zbytek hry.

Je úplně jedno, jak danou situaci vyřešíte, protože výsledek bude v drtivé většině případů totožný. Uniká nám tedy tvůrčí záměr a vývojářům samotným zřejmě také. Snaha udělat adventuru, kterou si zahrajete několikrát po sobě a pokaždé budete mít odlišný zážitek, se tedy míjí účinkem.

Ano, příběh se možná bude odvíjet trošku jiným směrem a dialogy budou mít mírně odlišnou náladu náladou, ale to je všechno - hratelnost zůstane až na pár volitelných puzzlů pořád stejná. Všechny hádanky navíc vyřešíte poměrně snadno, protože obtížností patří Alcatraz spíše do podprůměru. Navíc ve hře dobře funguje i nápověda ve formě zvýrazňování aktivních předmětů a vodítek ukrytých v rozhovorech. Tenhle příběh ze Skály (The Rock) tedy není příliš velkou výzvou a hodí se spíše pro začátečníky. Po formální stránce ale hratelnosti není co vytýkat. Prostě tradiční adventura se dvěma hratelnými postavami.

Ošklivý vězeň

Otázkou ovšem zůstává, zda se vůbec někdo bude chtít do retro světa plného beatových rytmů ponořit. Hra se neumí prodat a až trestuhodně mrhá zajímavým námětem. Kamenem úrazu jsou především 2D pozadí nakombinovaná s 3D postavami. Nejen, že tato kombinace vyloženě bije do očí, ale estetická hodnota se rovná nule. Alcatraz má světlé momenty, ale v konečném důsledku je spíše ošklivým káčátkem, se kterým nechce mít nikdo v branži nic společného.

Překvapení se nekoná

Když vyšla kouzelná pohádka Night of the Rabbit, mluvilo se o vývojářích z Daedalic Entertainment jako o nástupcích Lucas Arts. Po několika méně povedených hrách o tom ale začínáme pochybovat. Pořád jsou to sice kluci, kteří si umějí vybírat zajímavá témata a mají parádní nápady, ale cokoli jiného než úplně klasická adventura jim zjevně nejde.

1954: Alcatraz, kde je všechno jen z poloviny dobře, je toho jasným důkazem. Je to hra, která má stát na příběhu a pečlivém vykreslení vztahů, ale nikdy vlastně nejde příliš do hloubky. Místo aby tvůrci vytěžili parádní námět, topí se ve hře na kočku a na myš okolo podivně zpracovaného systému voleb a rozhodnutí, který ve výsledku příliš nefunguje.

Když si všechny zmíněné zlepšováky odmyslíte, zbude vám jen poměrně lehká a vlastně tuctová adventura, která nemá oproti konkurenci co nabídnout. Snad jen grafiku, která se ale moc nepovedla. Pokud nemáte co hrát a opravdu stavíte adventurní žánr na piedestal, pak to možná zkuste a třeba vám alespoň příběh sedne. Ten jediný tady totiž má skutečně cenu.