Tichý hrdina a hlasitý les

Pokud se zaměříte na herní mechaniky, které Darkwood nabízí, zjistíte, že se nejedná o nic, co bychom ještě nikdy neviděli. Mix lehce upravených survival prvků, průzkumu, bránění pevnosti a hororového vyprávění. Přesto však hraní přináší neobyčejné zážitky, za což je potřeba vyzdvihnout příběh a atmosféru.

Děj je (pravděpodobně) zasazen do Polska zhruba osmdesátých let minulého století. To však vlastně není vůbec důležité, protože hlavní roli zde hraje les, který se vzal zdánlivě odnikud a neprostupným stromovím zcela odřízl několik vesnic od civilizace, jak kdyby škrtil žíly, aby se jed nedostal dál. Výtrusy podivných hub se s neoblomnou finalitou nesou vzduchem a v patách je následuje šílenství, pokřivení a skon. Na toto jeviště vstupuje bezejmenný protagonista, který vám o sobě neřekne vůbec nic. Ne proto, že by snad nechtěl.

Podobně krypticky se může jevit celá hra, ale je to jen zdání. Darkwood totiž v první řadě vůbec nevodí za ruku, neukáže vám ani jednu směrovou šipku, nenalepí do mapy žádné otazníky ani vykřičníky. Úplně klidně se tak může stát, že poběžíte kupředu, celým dobrodružstvím se proderete se štěstím za deset hodin, hra skončí, a vy nebudete o nic moudřejší.

Pokud ale budete dávat pozor, prozkoumávat, prohledávat a číst zápisky i dialogy (monology) postav, odhalíte další a další vrstvy prokreslení světa, zjistíte, že reálie dávají smysl a jsou protkány celou řadou dílčích dějových linek, malých zápletek dokreslujících jednu velkou. Ať už narazíte na blázna s duší dítěte, co si chce postavit kosmickou raketu z odpadků, stařenku z hub, či šneka, co ho zajímají holínky, jejich příběhy dýchají zvláštní zádumčivou melancholií, skrývají mrazivé zvraty a zkrátka jsou kvalitně napsané.

Nikdo vás k nim ale nenavede, budete si je muset najít sami. Rozhodně však za to stojí. Samozřejmě také nemají jen jedno vyústění a některé prvky světa i postup hrou se mění právě v závislosti na tom, jak se zachováte - během jednoho dohrání nelze zhlédnout všechno, co hra nabízí. Znovuhratelnost podporuje i náhodně generovaná mapa, ačkoliv nejde o plnohodnotné procedurální prostředí, jak ho známe odjinud. Lokace jsou stejné, jen rozmístěné pokaždé jinak.

Mimochodem, takřka kohokoliv můžete i zabít. Hra s tím počítá a nenechá vás načítat uloženou pozici, protože by nebylo jak pokračovat dál. Jde to vždycky, jen si usmrcením aktéra samozřejmě znemožníte projít jeho dějovou linku. Ale občas tím zpřístupníte nějakou jinou.

Učebnicový horor

Jakmile se ve spojitosti s hrou mluví o hororu, není se čemu divit, když v mysli automaticky vytanou monstra v různých stadiích nechutnosti, co se záměrně přepálenými skřeky vyskakují na nebohého hráče ze skříní a košů na prádlo. Drtivá většina strašidelných her podobné mechaniky využívá, ale Darkwood nemá potřebu se snížit k provařeným lekačkám. I přesto vám zvládne vyrazit srdce až někam do krku. Tížívá, děsivá atmosféra jednoduše dělá své. Rovněž tomu zásadně přispívá zpracování zorného pole vaší postavy. Za sebe nevidíte. Když je tma, nevidíte. Nervózní rozhlížení se a otáčení je na denním pořádku, protože nikdy nevíte, co se k vám blíží, když zrovna odvrátíte pohled.

Největší zásluhu na atmosféře má vcelku pochopitelně audiovizuální stránka věci. Darkwood vypadá, jako kdybyste dali kreslíři konceptů z prvních Silent Hillů přečíst Les mytág. Grafika říznutá grunge (designovým stylem, nikoliv alternativním rockem) působí odpudivě, ale v tom nejlepším slova smyslu. Světla bílá jak ohlodané kosti, mdlé barvy, výborná práce se stíny, groteskní tvary a makabrózní scény se slévají do jednoho mimořádně působivého celku. Hvozd je fantasticky nepříjemné místo. Říká se, že Gigerovi se o jeho výtvorech zdálo, že čerpal inspiraci z vlastních snů. Kdyby na tom autor zdejšího vizuálu byl podobně, nebylo by jeho nocím opravdu co závidět.

Silný a pohlcující dojem ze hry se také ve stejné míře opírá o zvuk a zvukový design. Ať už se zaměříte na tísnivý ambient, prasknutí větvičky, po němž se jak na povel s trhnutím ohlédnete, syčení nestvůr ze stínů, či neuvěřitelně děsivé zaklepání na dveře uprostřed noci, nenajdete mezi nimi slabší nebo špatně umístěný či načasovaný kousek. Zvuk v Darkwood se drží filozofie celého díla - nezabuší z ničeho nic do činelů, aby vás s výkřikem jak od Pavarottiho vymrštil z křesla. Místo toho svírá neustálým a účinným pizzicatem, aby vás naopak do křesla přibil. Zbrocené studeným potem, ale přibil. Daří se mu to na výbornou.

Hnědý poplach

Survival. Pokud vám toto slovo způsobuje samou averzí tik v oku, není hned potřeba hru zavrhnout. Na tradiční prvky, jakými jsou schraňování jídla a pití, stavění domečků a kutání uhlí, zde totiž vůbec nenarazíte. Crafting je též jednoduchý a přísně účelný. Místo toho si budete muset dát pozor na jiné zdroje. Palivo, munici, obvazy, prkna, hřebíky. Hlavní survivalový prvek totiž přichází na řadu, když zapadne slunce. Noční výlety jsou zhola nemožné, stvůry ve tmě vás roztrhají na kusy jak v Don't Starve. V bezpečí jste pouze v k tomu určené skrýši (ano, má to příběhové zdůvodnění).

Jedná se však o bezpečí velmi relativní. Prostředí domu sice odradí běsy spojené s tmou jako takovou, ale o přežití útoků běžných monster se budete muset zasloužit sami. V tu chvíli přichází na řadu zmiňovaná prkna a hřebíky. Zabednit okna, před roztrženou zeď nastražit past na medvědy, odtlačit almaru za dveře, a hlavně nezapomenout doplnit benzínový generátor, protože když uprostřed noci vypadne elektřina a místnost se zalije černočernou tmou, šance na spatření úsvitu berou za své. Tedy, ne že by nešlo s baterkou a kanystrem vyběhnout ven a zesnulou mašinu zase oživit, nebo vytrvat v koutě potemnělé jizby třeba jen s lucernou, ale je to o nervy. A o život.

Hororový potenciál Darkwood zde stoupá na vrchol. Zejména několik prvních nocí je neuvěřitelně strhujících. Polykání naprázdno, marná snaha prorazit temnotu očima, uši nastražené, aby vám neunikl žádný šelest či plíživé šlépěje. Ticho před bouří a dusivé očekávání, které je samozřejmě, jak už to v dobrých hororech bývá, daleko horší, než když pak něco doopravdy přijde.

Je tedy vcelku paradoxní, že právě tento velice silný prvek se postupem času lehce omrzí. Jako jediný (krom běhů pro mrtvolu, pokud se vám povede zahynout a nemáte zapnutou permanentní smrt) se totiž opakuje ve stejné či velice podobné formě, takže se zkrátka trochu okouká. Hra se skládá celkem ze čtyř zón, vůbec by nevadilo, kdyby noci hráče děsily v prvních třech, kdy mají ještě pořádnou moc a kondenzuje v nich čirý strach z neznáma. Ve čtvrté zóně, kdy již tušíte, co zhruba přijde, protože už jste v lese strávili třeba měsíc, už by se od každonočního martyria mohlo upouštět a umožnit hráči nerušeně se věnovat průzkumu a rozkrývání děje. Nejedná se o velkou výtku, to ani omylem, ale jisté rozmělnění tempa kvůli časté potřebě se vracet z výpravy domů prostě pocítit lze.

Ohněm, mečem i rozumem

Boj je v základu jednoduchý (neplést se "snadný"), ale funkční. Sehnat střelné zbraně rozhodně není žádná legrace, a i když už se to povede, munice je samozřejmě tragicky málo, takže se čas od času nevyhnete pěkně osobnímu kontaktu s lesními děsy. Každá chladná zbraň má k dispozici dva údery, vaše postava umí úskok vzad, a to je vše. Bitky sází spíše na trpělivost, poziční hru a správný odhad okamžiku k útoku. Nápřah totiž trvá poměrně dlouho, navíc stačí dvě tři mávnutí těžkou lopatou a musíte chvíli popadat dech (což zní možná divně, ale i to má příběhový důvod). Je tedy jasné, že bezhlavý hurá styl je nejrychlejší cestou do neslavného hrobu. Autentický pocit umocňuje již zmiňovaná kvalita zvukových efektů - náraz sukovice nebo čepele sekery díky nim získává výbornou, řádně naturalistickou věrnost.

Rozhodně však nemusíte bizarním nepřátelům vycházet férově vstříc jak lesní Robocop. Herní design přímo vybízí k rozmisťování osidel či lákání stvůr k plynovým lahvím, které po zásahu projektilem učiní s útočníkem rychlý proces. Pasti na medvědy jsou také k nezaplacení, jen pozor, abyste si do nich v návalu paniky, když praskne žárovka, nešlápli sami, což dokáže opravdu zkazit večer. Pokud navíc usoudíte, že jste veškeré spotřebiče napojili dost, můžete třeba po zemi rozlít i přebytečný benzín, a pak postávat opodál a potutelně chrastit sirkami.

Posledním aspektem, který je potřeba probrat, jsou hádanky a logické problémy. I na ně v Darkwood narazíte, a ačkoliv mají ve většině případů jen dvě pointy (najít klíč nebo číselný kód k zámku), je nutné tvůrcům vyseknout poklonu za kreativitu, se kterou poschovávali řešení. Člověk má z mnoha jiných her vypěstované přesvědčení, že jakmile někam musíte zadat nějaké číslo, bude se opodál zákonitě válet útržek papíru, na kterém bude potřebné numero neuvěřitelnou náhodou napsané. Toho se zde nedočkáte, snad jen krom úplně první truhly v napůl tutorialovém prologu, kdy vám hra nenápadně ukazuje, jak funguje. A krom jedné scény, kdy zase umístění vzkazu s kódem dává příběhový smysl.

Je to paráda

Darkwood není prvoplánová. Je naopak promyšlená, citlivě buduje dechberoucí atmosféru záměrně pomalým tempem. Oplývá také jedinečným a neotřelým uměleckým stylem, a to jak přímo při hraní, tak v překrásně znepokojivých artworcích, které se zobrazují při dialozích. Řada problémů má vícero řešení a možností, ale opět vám je nikdo neukáže, což samozřejmě ještě zlepšuje radost, když si na ně přijdete sami.

Hra je zkrátka daleko hlubší a propracovanější, než by se na první pohled mohlo zdát. Náladě a příběhovému podhoubí není co vytknout, designu také ne. Krom drobet upadající atraktivity nočního přežívání, což ale není nic, co by se nedalo v pohodě překousnout. Potkali jsme pár technických problémů, ale jednalo se o věci na úrovni toho, že se třeba jednou místo nedůležitého textu objevil programátorský placeholder. To se titulu, který má obsahu dobře na třicet hodin, vážně dá odpustit.

Darkwood se nejspíš nezavděčí úplně všem. Ten, kdo u her rád odpočívá a relaxuje, by spokojený samozřejmě moc nebyl. Je obtížná a nezdary trestá dost krutě, což může někoho frustrovat. Na styl boje je potřeba si zvyknout, zpočátku může působit neohrabaně, což byl ale tvůrčí záměr. Stejně tak se lesu vyhněte, pokud máte radši, když vás hra občas postrčí k cíli, protože to se tady jednoduše neděje. Tvůrci míří na poměrně specifické publikum a svým přístupem k designu to vlastně i přiznávají. Nesnaží se zavděčit všem, pokud však patříte do cílové skupiny, jejich dílo si skvěle užijete od první vteřiny až do závěrečných titulků. Fanoušci hororů nechť si rovněž přidají povinný bod navíc.

Nejlepší (dle let) umění pro Linux před 2025