V zemi holých zadků

Hru vůbec nezajímá, jestli protagonista zločiny, za něž si zasloužil exil, opravdu spáchal. Na případnou křivdu nemyslí ani samotný vězeň, protože má daleko důležitější věci na práci. Například v příštích pěti minutách neumřít žízní. Naštěstí se kolem potlouká tajemný cizinec, který s trochou přezíravé arogance hrdinu osvobodí. Následuje polomrtvý klus k nejbližší oáze, svlažení rozpraskaných rtů, pozření larev či vypití syrového vejce a pak se můžete konečně rozhlédnout a zjistit, co se tu všechno vlastně dá dělat.

Hra je zasazená do plně otevřeného světa (veškeré kolmé stěny lze dokonce po vzoru Zelda: BotW zlézat) a je to právě prostředí, co dokáže okamžitě upoutat. Opět totiž dokazuje, že ačkoliv se jednou nejspíš opravdu chopí vlády procedurálně generovaný obsah, při současné úrovni technologií ruční práce stále nemá konkurenci. Porovnávat zdejší duny, skaliska a lesy třeba s generovanou krajinou 7 Days to Die či No Man’s Sky je jak postavit vedle sebe rozklížený předpečený burger z výrobní linky a výstavní kousek, co jste si doma ogrilovali na dřevěném uhlí.

Svět je lákavě rozmanitý. Kroky vašich bosých, později obutých a ještě později obrněných nohou vás ponesou přes rozlehlé pouště, solná jezera, savany, bažiny, ledové pláně, ponuré lesy i vrchoviny jako ze Skotska. Hlavně je ale zábava ho prozkoumávat, protože se téměř neopakuje. U jezera narazíte na rybářskou chatku, která v krajině působí přirozeně a její umístění dává smysl. V jeskyni možná budou vlci a pozor na jezírko ve skalním dómu. Nikdy nevíte, co se skrývá pod hladinou. Města a pevnosti se tyčí na výspách, tábořiště se choulí skrytá pod převisy a domorodci se shlukují u prastarých chrámů. Prostředí má prostě duši.

Vývojáři si také poctivě nastudovali conanovské reálie. Původní romány nebyly zrovna nevinným čtením pro nezletilé a Conan Exiles to bohulibě reflektuje všudypřítomnou nahotou, surovostí a násilím. Platí právo silnějšího a každý si může dělat, co chce. Zní to trochu paradoxně v kontextu vězeňského ostrova, ale zdejší zážitek má atmosféru jisté svým způsobem velmi příjemné animální svobody, nespoutané civilizací a mravy. Je pouze na vás rozdrtit nepřátele, hnát je před sebou a slyšet nářek jejich žen.

Brnkačka?

Hra může zpočátku působit poměrně snadně. Po chvíli úvodního tápání už je všude jídla dostatek, vody jakbysmet a nic jiného prozatím řešit nemusíte. Ani boje, zdá se, nepředstavují žádnou větší výzvu. Nenechte se však oklamat. Conan Exiles je rozsáhlé, výpravné dobrodružství, přátelský úvod je tvůrčí záměr a křivka obtížnosti časem stoupá, když přibývají mechaniky a hra vynáší trumfy v podobě tužších nepřátel.

Jinak řečeno – ano, ze želvích mužů na břehu první řeky naděláte karbanátky s prstem v nose, ale zkuste zabloudit nepřipravení třeba do tábora divochů opodál. Ani se nenadějete a pelášíte pryč s milimetrem zdraví, zatímco vám v patách hartusí vláček příšerně nabroušených nudistů a snaží se vás pobodat.

Z přirovnávání k Dark Souls už se nutně musí obracet žaludek naprosto každému, ale co naplat, zdejší bojový systém má s japonským gigantem řadu styčných ploch. Staví hlavně na pozičním hraní a správě staminy, po jejímž neuváženém spotřebování je postava dlouhé vteřiny téměř nepoužitelná. Jistou podobu lze též rozeznat ve faktu, že vás několik ran od silnějšího protivníka spolehlivě pošle k zemi a také že není problém smrtelně podcenit i toho slabšího. Uspěchejte útok na polonahého tanečníka s dýkami, ten vám za odměnu prořízne tepnu, brnění nebrnění, a zbývají už jen oči pro pláč. Respektive tlačítko pro respawn.

Mechaniky sice nejsou až tak komplexní jako u zmiňovaného vzoru, ale nemají k tomu daleko. Váha zbroje ovlivňuje rychlost i typ úhybů, druhy zbraní mají specifické silné i slabé stránky a vše doplňuje ještě možnost blokovat štítem či naopak kryt prorážet pomocí kopů. Jakmile vám místní tempo přejde trochu do krve, mění se akce z počátečního nepříliš strhujícího drcení jednoho tlačítka v zábavný balet s grandiózním finále v krvavých gejzírech a usekaných končetinách. Jen útoků by jednotlivé zbraně mohly mít na výběr trochu víc.

Survivarpg

Conan Exiles není klasická hra na přežití. Hlad nebo žízeň přestanou být hrozbou velice rychle. Časem ještě budete muset řešit teplotu, ale to také není žádná věda. Do zimy se navlečete do kožešin, před výletem do sopečných oblastí naopak do žáruvzdorné zbroje, nic světoborného. Hra by se dala označit spíše za akční RPG se stavěním, což sice stále samo o sobě nikoho z křesla nekatapultuje, ale je potřeba poznamenat, že se obě části podařilo stmelit tak dovedně, že vznikl silně chytlavý a návykový celek.

Trénink postavy je opravdu znát, což hře dodává pocit neustálého progresu a cíleného postupu. Kde se v jiných hrách motivace postupně vytrácí, protože každý další měsíc v něžné společnosti zombií zkrátka bude stejný jako ten předchozí, Conan Exiles naopak nabírá tah na branku.

Po chvíli se vrátíte a tu bandu naháčů, co vás před pár hodinami s přehledem vypakovala, seřežete na jednu hromadu jak bůh války. Funguje to ale samozřejmě i obráceně. Přeceníte své síly a z nepřemožitelného titána je v okamžiku přeborník ve sprintu s vírem syčících přízraků v patách. Ne, na dvacáté úrovni jste se k pradávným mohylám ještě přibližovat neměli.

Ale to nevadí! Každé podobné setkání ještě šponuje motivaci se zlepšit. Ještě jednu úroveň! Ještě dvě a odemkne se zpracování oceli! Pak už konečně dobudete to severské město. Nebo přemůžete Tichou legii a odnesete si prohnilé srdce jejího generála. Společně s bojovým obsahem se odemykají i mírumilovná řemesla, pokročilejší stavění, rozmanitější crafting, dokonce i několik pravověrných dungeonů s bossem na konci... a vůbec zkrátka je pořád proč pokračovat.

Rovněž je nutno podotknout, že hra rámcově obsahuje i snahu o příběh, a ačkoliv je jeho vyprávění patřičně volné, Conan Exiles lze v pravém slova smyslu i dohrát. Těžištěm tedy není jen bezcílné sandboxové přežívání, což je též příjemné vybočení z tradičních žánrových kolejí.

Nedobrovolní souputníci

Pokud si chcete zachovat civilizovanou tvář, můžete se rozhodnout třeba nevařit lidské maso, ačkoliv vás za jeho požívání hra vlastně nijak nepenalizuje. Roli otrokáře se však nevyhnete. Respektive, ono by to teoreticky šlo, ale veškerá výroba by trvala příšerně dlouho a nakonec by vás smetla nepřátelská armáda, protože by vás neměl kdo bránit.

Téměř jakéhokoliv člověka, kterého v Conan Exiles potkáte, můžete přesvědčit ke spolupráci za pomoci kůží obaleného kyje, spoutat, odtáhnout si ho domů, zlomit mu vůli v mučírně a pak ho nasadit do práce. Rozvernějším z nás to jednak poskytuje možnost si třeba postavit dekadentní vilu plnou hambatých podržtašků, ale hlavně se k otrokům váže řada hlubších mechanik.

Mají své vlastní úrovně, zrychlují crafting, snižují spotřebu materiálů a odemykají dokonce některé speciality. Chcete-li například slévat tvrzenou ocel, musíte nejdřív zotročit kováře, který zná tajemství její výroby, a postavit ho ke své tavicí peci. Lov lidí proto není jen doplňková, prvoplánová úchylárna, ale zábavná a propracovaná mechanika, klíčová k rozvoji a úspěchu.

Přátelská táhla

Obsáhle zdůrazňovat, že hra podobného ražení je lepší ve více lidech, by bylo jako se slavnostní pompou prohlásit, že slunce je vidět zpravidla ve dne. Pomáhat si s ostatními, nebo si s nimi jít po krku, jak je ctěná libost, je samozřejmě trochu jiná káva než stanout nebezpečí v ústrety o samotě. Nebylo by nicméně fér prohlásit Conan Exiles za čistě multiplayerovou hru. I sólo hraní je naprosto legitimní varianta.

Vlastně jediný problém je nastavení rychlosti postupu. Je vcelku jasné, že pokud na serveru hraje klan třiceti lidí, potřebují tuhé bosse, aby existovala výzva, pomalé sbírání a výrobu kvůli motivaci ke spolupráci a podobně. Jenže prát se se stejně nastavenou hrou o samotě by se okamžitě zvrhlo v příšerný, ubíjející grind.

Nejlépe to ilustruje lámání otroka v mučírně, které na vysokém levelu zajatce trvá klidně dvacet reálných hodin. Je jasné proč – máte mezitím dělat něco jiného, a server navíc běží nonstop, takže večer třeba začnete, jdete spát, a ráno je sluha připravený. Pokud ovšem hrajete singleplayer na svém vlastním dedikovaném „serveru“, který s vypnutím hry pochopitelně běžet přestane, je podobné čekání samozřejmě nesmysl.

Tvůrci však vyřešili zjevný problém šalamounsky. Nemusíte prolézat konzoli a zadávat příkazy, není potřeba někde dohledávat konfigurační soubory. Přímo v menu naleznete detailní nastavení serveru včetně všech násobičů rychlosti a efektivity. Pokud se chcete do Conan Exiles pustit o samotě či v malém kolektivu, ze srdce doporučujeme posunout rychlost tréninku otroků na maximum a sbírání materiálů minimálně na dvojnásobek. Pokud tedy nechcete trávit monotónní hodiny kutáním kamení. V patnácti lidech to není problém, ve dvou už ano.

Technický pláč

Zatím to zní výborně, není-liž pravda? Zdání v tomto případě neklame, Conan Exiles je v základu parádní hra, kterou by si neměl nechat ujít žádný fanda podobných titulů. Ovšem pouze v případě, že je připraven na poměrně časté mhouření očí nad technickým klopýtáním. Chyb a nedodělků je ve hře celkem dost a občas se povede i bota takového kalibru, že nad ní nejde mávnout rukou, i kdyby člověk sebevíc chtěl.

Hned první věc praští do očí okamžitě. Uživatelské rozhraní je odporné, příliš velké a nelze mu nastavit škálování. Zdá se to možná jako maličkost, ale vezměte si, že se na gigantické bukvy zakrývající čtvrt výhledu budete dívat třeba sto a více hodin.

Dá se na to zvyknout, ale prkenná orientace v menu a nedostatek funkcí se odpouští už mnohem hůř. Ovládání je očividně koncipováno na gamepad, ale to není žádná omluva. Kvůli nedostatečnému třídění a vyhledávání budete neustále skrolovat nabídkami o délce toaletních papírů. Nemožnost z hromady materiálu vzít konkrétní počet kusů je tristní. Člověka to nechá se slzou v koutku oka vzpomínat na řešení inventáře a ovládání, kterým své hráče hýčká třeba takové Factorio.

Následuje hejno tu více, tu méně otravných bugů při samotném hraní. Proč nelze protáhnout otroka vodou a musíte kvůli tomu stavit most? Jistě, zrovna tohle řeší jeden z modů od komunity, ale samotnou hru za to chválit nelze. Podobných nedodělků, které sice zážitek vyloženě nekazí, ale na dojmu nepřidají, by se dalo jmenovat daleko víc.

Další nepříliš pochopitelné rozhodnutí je navázat všechny hráče soukromé kooperace na provozovatele nededikovaného serveru. To znamená, že pokud chcete rozjet privátní partii s několika lidmi a zakládáte hru, kolegové se od vás nikdy nebudou moci podívat dále než na určitou vzdálenost. Lze ji sice nastavit v menu, ale... to to vážně nešlo jinak? Rovněž v případě smrti se ostatní respawnují na vaší pozici, nikoliv na své posteli, což je sice na jednu stranu celkem fajn, když je potřeba umlátit tuhého protivníka, ale atmosféra je v takovou chvíli v trapu.

A poslední rána? Když v Conan Exiles zemřete, zanecháte na místě skonu mrtvolu se vší výbavou a musíte si pro ni doběhnout. Stalo se nám, že tělo bez skrupulí zmizelo, propadlo se texturou, bůh ví, a postava zůstala stát s obnaženým pozadím a bez výbavy, kterou jsme dávali dohromady posledních třicet hodin.

Vyhazování věcí při smrti lze mimochodem v nastavení serveru vypnout, což samozřejmě upřímně doporučujeme – minimálně dokud nebude technický stav stoprocentní, protože výše popsaný moment přivodí příšernou frustraci, déšť nadávek, vulgárních gest směrem k monitoru a podobně.

Spíše jasno, mraky občas

Přese všechno si ale Conan Exiles zaslouží doporučení. Není to sice přelomový titul, ovšem citlivá kombinace RPG a survivalu je neobyčejně návyková a strhující, akce zábavná a stavění uspokojivé. Všemu pomáhají syrové conanovské reálie a výsledkem je titul, ve kterém hodiny utíkají jak splašení koně. Jen škoda selhávající technické stránky, protože v současné podobě dokáže čas od času vrazit kvalitnímu zážitku pořádnou dýku do zad.

Nejlepší (dle let) survival pro Xbox One před 2025