Mezi lidmi zodpovědnými za Armikrog naleznete podpisy, které se skvěly již pod Neverhoodem. Na hře je to vidět od prvního okamžiku, respektive slyšet od prvního tónu. Taylorova hudba je zkrátka nezaměnitelná, a ačkoliv nemá až takové grády jako kdysi, zamáčknutí nostalgické slzičky se stejně nejspíš neubráníte. Poťouchlé zpívané intro vám v krátkosti vysvětlí příběhové pozadí, a pak už nic nebrání se ponořit do plastelínového dobrodružství.

Tajemná pevnost

Tedy, ne že by ono příběhové pozadí k něčemu bylo. Zápletka ve hře sice je, to ano, ale jednak se o ni víc dozvíte až ke konci hry, stejně nejde o kdovíco převratného a hlavně vůbec není důležitá. Je to spíš její odlehčené, magické podání, bezstarostně nevážný přístup a občasná situační komedie, která si dokáže podmanit hráčovu duši. Příběhové prokreslení světa nicméně chybí, což je škoda, protože zrovna to bylo jednou z velkých deviz Neverhoodu.

Hlavní protagonista Tommynaut troskotá na neznámé nebezpečné planetě a než se naděje, už musí vzít nohy na ramena v krkolomném útěku před domácí hladovou faunou. Úprk končí v relativním bezpečí pevnosti Armikrog. Společnost našemu hvězdoplavci dělá Beak-Beak, což je něco, co pro nedostatek přiléhavějších slov nazveme třeba psem. Je to každopádně slepé, umí to mluvit a můžete to ovládat, na čemž samozřejmě stojí řada hádanek a hledání předmětů. Do úzkých tunelů se například podívate jen s Beak-Beakem, který nalezený předmět spolkne, a pak vám jej apartně vyblije k nohám.

Nic pro barvoslepce

Tommynaut nemá inventář. Žádné kombinování věcí mezi sebou se nekoná, hrdina automaticky použije potřebný předmět tam, kde je to nutné. Ve většině případů se stejnak jedná jen o páky otevírající postup dál - klasické adventurní problémy jsou v Armikrog odsunuty úplně do pozadí, kde balancují na hraně neexistence.

Výzva, místo v zuřivém klikání vším na všechno, spočívá v řadě puzzlů v nejčistším slova smyslu. V podstatě všechny zdánlivě nesmyslné symboly, které najdete naškrábané na stěnách či skryté v temných rozích, mají nějakou pointu a budete je muset dříve či později použít. Budete řadit kostky, řešit skládanky, kombinovat barvy. Pokud nejste požehnáni geniální pamětí rozčílené přítelkyně, která vám vmete slovo od slova větu, jež jste ji před dvěma lety rozplakali, uděláte nejlépe, když se na hraní vyzbrojíte tužkou a poznámkovým blokem - budou se hodit, věřte tomu.

Hádanky, pokud si je zakreslujete, nejsou nikterak složité a k démonickým puzzlům z Neverhoodu mají opravdu daleko. Zda je to dobře, či nikoliv, už záleží na vašich osobních preferencích. Hra je paradoxně nejobtížnější hned ve svém úvodu, kdy si musíte zvykat na pravidla, respektive jejich neexistenci - logiky či smysluplných souvislostí byste se zde opravdu nedořezali. To samozřejmě, vzhledem k celkovému vyznění hry, vůbec nevadí, ale občas by si člověk přeci jenom přál, aby ho hra do svého šílenství uvedla trochu něžněji. Například ve chvíli, kdy vás prostě nenapadne, že je tlačítko pro spuštění elektrického mechanismu potřeba stisknout s Beak-Beakem, ačkoliv Tommy stál přímo vedle něj a bez problémů by ho mohl zmáčknout také.

Všechna další tlačítka už pak samozřejmě automaticky nejdřív vyzkoušíte pomocí svého pseudopsa, ale u toho prvního to nemusí hned dojít. Podobně otravných sice dokáže být několik úvodních hádanek, nicméně jakmile dostanete hru trochu do ruky a zjistíte, co od ní lze čekat, začne hraní odsýpat jako dobře namazaný stroj.

Problém je, že v tu chvíli už nejspíš budete tak někde ve třetině celé výpravy. I když řešení hádanek nebudete solit z rukávu jak předseda Mensy na kokainu, občas se třeba i dokonce zastavíte, abyste se pokochali detailním prostředím, a stejně se časomíra u závěrečných titulků zastaví na čtyřech hodinách, což je poněkud mrzuté. Hraní Armikrog je osvěžujícím a příjemným zážitkem, člověk si ho chce vychutnávat co nejdéle, je zvědavý, jestli příběh přeci jen neměl nějaký hlubší smysl, chce se dozvědět víc o světě, a najednou šmitec. Konec zkrátka vše utne příliš brzy a dějově působí celá hra jen jako prolog k něčemu většímu, co ale nepřichází.

Plastelínová veselohra

Armikrog vás herně nevyvrátí z křesla, spíš naopak, chodící pasáže nikterak závratné nejsou a ani v puzzlech nenajdete nic, co už by nebylo v té či oné formě k vidění jinde. Hlavní síla hry tkví, zcela nepřekvapivě, ve vizuálu, krásném provedení a uměleckém výtvarném stylu.

Těžko si představit kolik práce, i přes skromný rozsah, museli tvůrci se hrou mít. Ručně modelovat kulisy hry nebývá úplně běžnou náplní práce herních vývojářů, na výsledku to však není znát. Co naopak poznáte bezpečně, je míra úsilí, kterou autoři tvaru a podobě své hry věnovali.

Ve hře nepotkáte jedinou nezajímavou, neřkuli ošklivou obrazovku. Barvy jsou vždy nádherně sladěné a skvěle se doplňují. Různá stvoření, na která při svém dobrodružství narazíte, jsou náležitě bizarní a fantaskní. Občas má člověk až pocit, že hraje lehce komediální obraz od Dalího či surrealistický loutkový film. Stylovost, kreativita a nadšení pro tvorbu koluje Armikrogu v žilách ve své nejčistší formě. Vývoj téhle hry musel autory prostě bavit - a ona radost z něj pak v jiskřivých kapičkách proniká i do vašeho zážitku.

K čemu texty?

Jen je škoda, že s podobným zápalem neproběhlo i psaní scénáře a hlavně betatest, protože hra je momentálně zabugovaná, až běda. Polovině Evropy se nezobrazovaly texty, takže navigace skrz herní menu byla v podstatě nemožná. Lze to sice spravit změnou regionu v operačním systému, ale ideální by přeci jen bylo vydat hru, kvůli které se v nastavení počítače vrtat nemusíte.

Zvuk si dělá, co chce, v náhodných chvílích vypadává, aby se zas o několik minut později vzpamatoval. Na bug, který by znemožňoval dohrání, jsme nenarazili, nicméně některým jiným lidem se to podle všeho stává. Ovládání je kapku prkenné a klikatelné oblasti občas neodpovídají úplně přesně tomu, co vidíte na obrazovce. Kupovat Armikrog před opravami, které nutně musí přijít, je tak trochu sázka do loterie.

Rovněž podivné je designové rozhodnutí použít do hry běžný windowsí kurzor myši. Působí to jak pěst na oko, vytrhává to z pohroužení do děje, protože to s ocelovou pravidelností připomene, že prostě jen hrajete hru, program, kus softwaru. Kurzor také samozřejmě není animovaný, takže vám nijak nenaznačí akci, kterou se se s ním chystáte spáchat. Armikrog vypadá nádherně, to byl opravdu takový problém odít myš do něčeho, co se ke hře alespoň trochu hodí? Možná to zní jako malichernost, ale pusťte si film s kurzorem uprostřed obrazovky a pochopíte, proč to tak rozčiluje.

Když Armikrogu odpustíte neuspokojivou délku a ideálně počkáte na pár záplat, zabavíte se vcelku dobře. Hra neobrátí váš svět vzhůru nohama novátorskými adventurními přístupy, kdovíjakým přesahem či hlubokým příběhem. Získá si vás stylem, citelnou tvořivou radostí, hudbou, vyzněním a zkrátka celkovým uměleckým dojmem. Jenže, když se zamyslíte, přijdete na to, že onen dojem je kladný opravdu vlastně pouze kvůli audiovizuálu - pod plastelínovou iluzí se skrývá jen plytká a ničím nevynikající adventura. Neverhood v tomto ohledu zůstává bezpečně nepřekonán.

Nejlepší (dle let) surrealismus pro Windows před 2024