Kudy vede cestička

Autoři ho charakterizovali jako obrácený tower defense - tentokrát nestavíte obranné věže, abyste zabránili průniku útočníků, ale naopak se snažíte prokličkovat mezi obranou postavenou vetřelci z různých věží. Hráč kouká na mapu města z ptačího pohledu a ovládá postavu velitele, která se po mapě pohybuje hezky po vlastních nohách. Velitel nemá žádnou zbraň, neničí nepřítele přímo. K boji je určena kolona složená z několika typů vozidel, které určujete trasu skrz ulice rozbořeného města. Důležité je uvést, že kolona se nezastavuje, jede konstantní rychlostí a vy pouze pauznete hru a na mapě města zadáte trasu, případně ji změníte.

Vytyčení cesty je první taktické rozhodnutí, které máte na svých bedrech. Není ovšem až tak moc náročné na přemýšlení. Město je sice hodně rozvětvené, ale k cíli většinou vedou maximálně dvě alternativní cesty. Liší se pouze tím, zda pojedete skrz alej několika málo obranných věží, ovšem se silnou výzbrojí, či projedete ulicí, kde je houf slabších věžiček.

Občas stojí za zvážení, zda risknout dobytí ulice, v níž se nacházejí finanční prostředky nutné na nákup nebo upgrade vozidel, nebo zda se obejdete bez nich. V posledních misích kampaně bude toto taktické rozhodování trochu ztížené, ale obecně to nedá moc přemýšlení.

Tank nebo štít

Mozek trochu zapotíte při volbě a nákupu vozidel do kolony. V pokročilejší fázi kampaně je v nabídce chodící robot s raketami, tank, plazmové dvouhlavňové dělo, speciální vozítko generující štít, a jak sami poznáte, i celkem nepotřebný obrněný transportér. Vozidel můžete mít až šest, na začátku mise máte omezený počet peněz na nákup, ovšem v průběhu boje si sbíráním speciálních artefaktů a ničením nepřátelských věcí přijdete na slušný balík.

Prachy si škudlit pod polštář nebudete a utratíte je rychle za nákup nových vozidel, jež nahradí ta zničená, nebo za vylepšení stávajících, přičemž vylepšení většinou znamená větší poškození a odolnost jednotek. Časem ale přijdete na osvědčenou sestavu vozidel, jejímž základem je chodící robot, alespoň jednou upgradovaný, a dále už vlastně nejste nuceni nijak laborovat. Jde o podobně snadnou taktickou volbu jako u vytyčení trasy.

Aby se velitel neflákal

Volba trasy i jednotek nepředstavuje výzvu, ale ta hektická akce a její atmosféra dokáže rozbušit srdce. Postava velitele, kterého ovládáte myší, má k dispozici až čtyři různé bonusy, které je nutné správně umisťovat a také sbírat po mapě. Bonusy získáváte buď shozem z vlastních bombardérů, objevují se též po zničení věží a jejich použití je nesmírně důležité.

Každý použitý bonus má omezený rádius účinnosti a také času, takže například zónu opravování jednotek musíte umístit tak, aby v době jejího působení zrovna kolona projížděla zvoleným místem. Dalšími pomocníky jsou klamné cíle, které odvedou palbu věží od vlastních jednotek, dost často se hodí maskování, pomocí něhož znepřesňujete palbu věží. Silným a obecně málo dostupným bonusem je přivolání bombardování, kterým v omezeném okruhu zničíte nebo aspoň poškodíte nepřátelské věže.

Výheň laserů

V praxi vypadá hraní tak, že běháte s velitelem po bojišti, sbíráte bonusy a pomrkáváte po jednotkách, jestli nejsou moc poškozené. Věže po vás neustále střílí a vy se jim snažíte do chřtánu narvat klamné cíle nebo alespoň ochránit jednotky maskováním. V té pekelné výhni musíte zvažovat, jestli si bonus pošetřit na teď, nebo ho použít až později.

Velitel sice nemůže zemřít, pouze ho lze na několik sekund vyřadit z boje, ale i tak může být oněch pár vteřin osudných třeba pro tank, který nestihnete opravit a do něhož jste už narvali spoustu peněz za dva upgrady. Jeho zničení může mít fatální následek pro celou misi (zvláště na vyšší obtížnost). Je to adrenalin a napětí, je to šílená kanonáda laserů, kterou musí kolona projet, přežít a co nejvíce ničit soupeře. Vy těm udatným bojovníkům zachraňujete kůži a připravujete jim cestu.

Ohromnou variabilitu hraní přinášejí rozdílné nepřátelské věže. Není to jenom v jejich velikosti, odolnosti a účinnosti palby. Některé třeba střílí jen do ulice před sebe, a tak je dobré se k nim dostat zezadu, jiné vystřelují paprsky, po jejichž působení po vás začnou střílet vlastní jednotky. Absolutně nejzákeřnější je zařízení vysávající energii z položených bonusů, pomocí které soupeř následně znovu postaví všechny zničené věže. Nejsilnějším tahounem zábavy je především akce, atmosféra a napětí s příměsí taktiky.

Kapka po kapce

Genialita hry spočívá také v tom, jak autoři dávkují nové jednotky i věže. Hraní je jako jízda ve vlaku, pomalu se rozjíždí, ale pak nabere takový spád, že nestíháte valit oči. Na začátku máte nějaký transportér a robota, procházíte malé mapy, ovšem jakmile se dostanete do druhé půlky, konkrétně do Tokia, už je k dispozici skoro kompletní sestava jednotek i ti nejtužší věže vetřelců.

Ale to pořád není vše, čím vás autoři chtějí překvapit. Jak využívají jednoduchého nápadu a jak ho rozvíjejí v rozdílných úkolech jednotlivých misí. Jasně, hlavním cílem bitvy je vždy dostat se s kolonou z bodu A na druhý konec mapy do bodu B, ale někdy na to máte omezený čas, jindy nad vámi visí dopravní letadlo a musíte mu čistit cestu.

Je tu též únik před paprskem, který ničí celé bloky města a vy kličkujete ulicemi, abyste se mu vyhnuli, čímž vás autoři nenásilně dostávají do odlehlých koutů města. Nechybí ani přechod přes most ničený věžemi, kde se snažíte umisťovat klamné cíle tak, aby se věže zaměřily na ně a ne na most, přičemž s napětím sledujete průchod a stav svých jednotek.

Další chvála patří vyvážené obtížnosti a ladnosti, s jakou hra plyne. Na casual obtížnost si báječně užijete, všude je dostatek bonusů a vaším úkolem je spíše dobře je používat než přemýšlet, zda je vůbec použít. I na casual přitom nemáte na talíři, že jste srab, co hraje na nejlehčí úrovni. Pořád to je příjemná výzva. Přepnete-li obtížnost o stupeň výše, už je důležitější přemýšlet nad použitím bonusů a dobře zvážit, zda si dojít pro artefakty, riskovat ztrátu jednotky nebo se raději pokusit projít dál.

Fešanda

Grafické zpracování hry představuje vrchol extáze. Od akce pod vámi se nedají odtrhnout oči, máte plné ruce práce s opravováním tanků i použitím klamných cílů, jste napjatí jako struny a skvěle si to užíváte také kvůli tomu, jak hra vypadá. Zničený Bagdád a Tokio jsou modelovány s až úchylnou detailností.

Máte pocit, že každá budova je jiná, nejen tvarem, ale i způsobem poničení. Domy hoří, podél silnic jsou poházená auta, až úplně cítíte, v jakém spěchu a hrůze je majitelé na místě zanechali. Procházení městy není vůbec nudné, každý metr ulice je unikátní, absolutně necítíte, že by grafik vzal kus a několikrát ho někam nakopíroval. To nemluvíme o dokonalých grafických efektech a zvucích dělajících atmosféru a přitom nikdy nemáte pocit, že jich tam je moc nebo málo.

Za pár kaček

Příběhová kampaň je hlavní částí hry, uchvátí svým doktorsky odměřeným dávkování obsahu, jeho postupným odhalováním, čímž vás neustále něčím překvapuje. Kampaň se skládá ze 14 misí zasazených do Bagdádu a Tokia a trvá asi za osm hodin. Je tady ještě mód, při němž postupně zdoláváte větší a větší vlny nepřátel (větší počty věží) a snažíte se o co největší skóre, ale to už není tak zábavné.

Hodnocení sice nepřidá fakt, že po dohrání kampaně toho pro vás hra už moc nemá. Ale Anomaly Warzone Earth hráčům posílá jasný signál, v němž vzkazuje, že takhle je všeho tak akorát. Je z ní cítit naplnění všech idejí, které autoři měli - že se jim povedlo do hry dát vše, co si přáli.

Nejlepší (dle let) strategie pro Xbox 360 před 2025