A tvoje matka!

Hra se nijak nemaže s představením hlavní záporačky ani s faktem, že mezi vámi a ní panuje příbuzenský vztah. Všemocná Lilith po staletích znovu povstává s pomocí – světe, div se – Hydry, kterou vede maniakální doktor Faustus, což musejí ti kladní v našem příběhu vyvážit oživením vás, Huntera či Hunterky, potomka či potomkyně samotné Lilith.

Proč někdo budil příbuzného svého nepřítele, ptáte se? Řekněme, že váš vztah s mamčou není zrovna růžový, spíč je vyloženě nenávistný a jedině vy, jak už to tak bývá, můžete hrozbu slibující zkázu celého světa zastavit. I když, sami to tak úplně nezvládnete, a proto budete mít k ruce Midnight Suns – skupinku superhrdinů, na které se můžete (většinou) spolehnout.

Vaším probuzením začíná strastiplná a pořádně dlouhá cesta za záchranou světa. Den co den se ráno probudíte, projdete se po útočišti nazvaném prostě a jednoduše Opatství, které je vytržené z prostoru (času snad ne), a Lilith na něj tak nemůže, dáte řeč s některými z kolegů, abyste se následně vydali na jednu misi do světa a večer strávili opět s kolegy.

Tak jak ses dneska měl?

Už v prvních hodinách, co hodinách, minutách vás překvapí, jak moc jsou Midnight Suns postavené na příběhu. Tvůrci pro hráče sepsali nekonečné slohy dialogů, v nichž nejste jen prostým divákem, ale prakticky neustále se po vás chce odpovídat jedním ze dvou, tří, ale i čtyř možných způsobů, kdy se můžete profilovat jako největší andílek či naprosto bezcitná zrůda.

A povídat si budete opravdu pořád. Hrdinové mezi sebou jen tak klábosí, často se s vámi budou dělit o své skvělé nápady, jak porazit armády Lilith, a sami je budete vyhledávat, abyste se o nich dozvěděli první poslední a prohloubili vzájemné vztahy.

Midnight Suns místy působí vyloženě jako simulátor života mezi superhrdiny a zvládá naprosto bravurně to, co se moc nepovedlo Marvel’s Avengers. Tady většinu času poznáváte lidi za maskami. A jde to do až absurdních detailů.

Vrátíte se domů po zdařilé misi a co byste udělali jako první? Někdo by vyčerpáním padl do postele, ale ne tak Blade, se kterým si sednete k baru a nad sklenkou whiskey dumáte o životě. Nebo vás pozve třeba taková čarodějka Nico ke sledování filmu (oživili vás po 300 letech, takže máte co dohánět), s Ghost Riderem si můžete zahrát na konzoli a třeba s takovou Magik se jen tak procházíte po Opatství, koukáte na hvězdy nebo rybaříte.

Přátelství i rodina, my každý jsme hrdina

Nic z toho (naštěstí) nejsou minihry, ale celému tomu superhrdinskému dobrodružství to dodává na lidskosti a jakési „uvěřitelnosti“. A hlavně nic z toho není zbytečné, nic z toho není odbyté, nic z toho není jen hloupá cutscéna garantující pár bodíků zkušeností.

Každá aktivita je doplněná dalším hutným dialogem poskytujícím další střípky do skládačky zvané: „Kdo je Iron Man, proč je tak nesnesitelný a jak to, že ho i tak máme rádi.“ A kromě prohlubování příběhů je každý styk s každým obyvatelem Opatství skutečně prospěšný i herně.

Mezi vámi, tedy Hunterem (opravdu se tak jmenujete), a ostatními hrdiny se postupně vyvíjí vztah, který přechází z pouhé známosti v až opravdové a nerozlučné přátelství, což s sebou přináší nové schopnosti pro dané hrdiny. Vše tedy za předpokladu, že si s nimi rozumíte, protože právě podle vašich odpovědí se bude váš vztah prohlubovat nebo naopak.

V této části nechybí ani jakýsi systém morálky, kdy se můžete klanět ke světlu či temnotě a obojí opět může mít své výhody – například nové karty pro vašeho hrdinu. A když postavě, která je zachmuřená a víte, že pachtuje s temnou magií, řeknete něco sluníčkového, tak vás většinou pošle tak akorát k šípku…

Nejde ale jen o vztahy týkající se přímo vaší postavy. Je vyložená radost sledovat, jak se Iron Man a Doktor Strange neustále kočkují. Jsou každý úplně jiný, přesto musejí spolupracovat a jejich chemie a vývoj jsou skvělé.

Platí to o mnoha a mnoha dalších postavách, nemluvě o týmech. Od začátku je totiž na Opatství cítit nemalá nervozita, protože členové Midnight Suns, kteří tomu tady dosud šéfovali, jsou najednou upozadění nově příchozími Avengers, kteří si hrají na bohy, rozumbrady a „těm děckám“ by nesvěřili ani úklid cvičiště. Příběh tak má díky postavám a vztahům mnoho a mnoho vrstev a neustále útočí na vaše city, obzvlášť když vás nutí k opravdu nepříjemným volbám.

Co jsem to jen… Jó, hned tam budu, jen co dodělám… A to až potom!

Dobře, tak jsme se vypovídali (ve hře, já ani zdaleka) a je konečně čas na nějakou tu akci. Nebo ne? No, reálně byste ještě prozkoumávali okolí, protože Midnight Suns má takový malý, ale přesto otevřený a postupně odemykaný svět plný tajemství.

Dále byste si odemkli nové prvky Opatství a zadali další výzkum, otevřeli si nové karty z „boosteru“, vylepšili ty stávající, podstoupili trénink s jedním z hrdinů, dalšího vyslali na vlastní misi, potom byste… No, to by snad stačilo pro ilustraci toho, jak moc jsou Midnight Suns megalomanské a jak moc vás „zdržují“ od samotných taktických soubojů.

Je to samozřejmě na vás a vaší pevné vůli. Dokážete dneska nesejít těch pár schodů a neotevřít si nové kartičky? Dokážete ignorovat jasně zářící ikonku nad dalším hrdinou, který si chce ještě o něčem pokecat? Dokážete nezahnout do dalšího zákoutí v okolních lesích, protože co kdyby tam byla další truhla s kosmetickými předměty, nějaká hádanka, nějaké pomrknutí k dalšímu faktu z příběhů od Marvelu?

Pokud to tak jako já nedokážete (proto tato recenze neměla šanci stihnout embargo), pak máte zaděláno na problém. Respektive je to problém tehdy, pokud od Midnight Suns očekáváte strukturu XCOMu, kde se na základně přece jen netrávilo tolik času, hráč byl mnohem častěji v terénu a užíval si promakané přestřelky.

Pokud den co den budete vyzobávat opravdu vše, budou bitky tvořit mnohem menší část hry a z Midnight Suns se stane silně konverzační hra s velkou mírou údržby (už jsem vám řekl, že v lesích můžete sbírat houby a míchat si z nich nejrůznější utrejchy? Ne? Ono toho je strašně moc, co o Midnight Suns ještě nevíte…).

Hrdinové, do boje!

Ale dobře, pojďme už konečně k těm taktickým soubojům, na které nás trailery celou tu dobu tak vábily. Jsou jednoduše vynikající a zkušenosti studia se tu prostě nezapřou. Do každé „arény“ jdete se třemi hrdiny, které si vybíráte z postupně se rozšiřující palety (k původním Midnight Suns se později přidají někteří Avengers a X-Meni).

Každý hrdina má svůj balíček osmi karet, který napříč hrou obměňujete a vylepšujete a v boji se tyto balíčky smíchají v jeden jediný, z nějž si každé kolo dobíráte karty. Naprosto chápu, pokud jste karetními systémy po těch letech už přesycení, ale tady se tím nenechte odradit. Upřímně, při hraní soubojů jsem vlastně ani nepociťoval, že bych hrál karetku.

Ano, je náhodné, jaké karty si doberete, ale jenom díky tomu je každé jednotlivé kolo boje neskutečně příjemným puzzlem. Za celou hru se mi nestalo, že bych ve svém tahu neměl co udělat. Je to i proto, že máte možnost až dvakrát kartu zahodit a dobrat si místo ní novou.

O velkou porci bolehlavu se zde stará dvojí typ karet. Jedny vás nestojí žádné „hrdinství“, naopak ho generují, a druhé zase nějaké to hrdinství sežerou. A na každé kolo máte možnost zahrát jen tři karty, což ale umí spousta karet porušit – můžou být sice rovnou zadarmo, ale větší zábava je s kartami, které jsou zadarmo v případě, že jejich prostřednictvím někoho zabijete, což nutí k dalšímu zamyšlení nad provedením celého tahu.

Spousta takových drobných detailů se stará o to, že musíte pořádně přemýšlet nad každou jednotlivou zahranou kartou a jaký bude mít dopad na úplně všechny aspekty soubojového systému. Souvisí s tím například i to, kde po jejím zahrání skončí daná postava, protože v bitkách můžete hojně využívat prostředí, pokud jste správně nasměrovaní (můžete do někoho třeba vrazit nebo po něm vrhnout obří bednu, ale musíte při tom respektovat vzájemnou pozice hrdiny, cíle a předmětu).

Není tu žádná čtvercová síť a nemáte luxus „jednoho či dvou pohybů na postavu“, ale všehovšudy jeden jediný pohyb na všechny tři hrdiny. Ale i pohybem můžete napáchat škody, když s rozběhem vrazíte ramenem do bídáka z Hydry, který je tak odmrštěný na jiného bídáka, a protože část nepřátel má vždy pouhý jeden život, zbavili jste se dvou much jednou ranou, aniž byste si vyplácali zahrání karty.

Tito slaboučcí nepřátelé propůjčují soubojům slušnou dynamiku, a přestože máte neustále pocit, že jste v obrovské nevýhodě (nepřátelé dokola povolávají posily a jsou v přesile), právě jejich snadná likvidace vám dává slastný pocit hrdinského čištění bojiště.

Ony ty souboje v Midnight Suns jsou obecně pastvou pro oči, a i když jsou tahové, tak z nich akce přímo sálá. Tvůrci si zaslouží obrovskou pochvalu za výborné ozvučení a animace, kterou jsou správně epické.

Díky obojímu máte radost ze zahrání i té nejslabší karty – i když dá Captain Marvel někomu pěstí za mrzkých 30 zranění (nepřátelé mají klidně stovky životů), je to odprezentované ohlušujícím výbuchem, vlnou energie a odhozením nepřítele deset metrů dozadu, kde se ještě rozbije o pouliční lampu a všude létají trosky. A srdéčko si chrochtá blahem.

Samostatnou kapitolou jsou hrdinové, z nichž se za každého hraje úplně jinak a kombinace tří vytváří nejrůznější synergie. Zatímco Blade rozdává efekt krvácení a sám se na nepřátelích „přiživuje“, třeba taková Magik používá portály, jimiž prohazuje nepřátele přes celé bojiště a nechává je padat z výšky, zatímco Nico jako jediná vsadila na náhodu. Její karty mají pokaždé jiné efekty (jinak se ve hře na náhodu nehraje, žádná procentuální šance na zásah, ale čistý kalkul).

Typů nepřátel možná není tolik, ale pohání je spousta skvělých nápadů, které vám pořádně ztíží úspěšné dokončení bitky. Je ale pravda, že prostředí by mohlo být o něco různorodější a jeho aktivní prvky, tedy to, co můžete po někom hodit nebo někoho hodit do toho, se opakují až příliš rychle. Ale ve výsledku to ničemu nevadí a každý jednotlivý střet je opravdu zábavná výzva.

Když je řeč o výzvách, ty tvoří spoustu dalších nepovinných aktivit, ale chtěl jsem hlavně říct, že je tu absurdní počet obtížností ne nepodobný Tormentům v Diablu. Tady se jim říká Heroic a hra vám několikrát odemkne novou obtížnost a nabídne její okamžité použití.

Je to super, protože kdo se těšil na výzvu v soubojích, ten ji dostane a nastaví si ji přesně na míru svým možnostem, zatímco kdo půjde hlavně po příběhu, i na základní obtížnost si hravě poradí s jakoukoliv situací, i když nebudete mít díky neustálým vlnám nepřátel a omezenému zdraví přátel pocit, že vším projdete jako nůž máslem.

Bohatá, ale nevzhledná bonboniéra

Musím se přiznat, že je pro mě poměrně obtížné rozhodnout, co ještě prozradit, a co si nechat pro sebe. Ne kvůli spoilerům (musíte mi prostě věřit, že je příběh opravdu dobrý včetně svého finále), ale proto, abych vás nezahltil.

Jo a to víte, že tu máte svou soukromou hrdinskou sociální síť, na které vaši kolegové řeší nejrůznější prkotiny, baví se o událostech ve světě a píší vám i soukromé zprávy? A dost! Ale vy ještě nevíte o nejrůznějších oblečcích jak do terénu, takt těch ležérních, a o možnosti vybavovat si pokojík nábytkem a nacházení obrazů, které si můžete věšet na stěny a možnost jen tak si pohovět u horkých pramenů a… Říkám dost!

Jenže tak to přesně s Midnight Suns je. Zahltí vás. Je toho v nich tolik, co dělat. Až po dohrání příběhu jsem si uvědomil, kolika oblastem jsem se vůbec nevěnoval. Což naštěstí ničemu nevadí, hra s tím počítá a obsahuje vedle hromady obtížností pro opětovné hraní i New Game+. Nemluvě o tom, že někteří hrdinové se odemknou až příliš pozdě na to, abyste si s nimi užili dostatečné množství zábavy.

Buďte prostě varováni, že Midnight Suns nejsou čajovým dýchánkem na jedno odpoledne. Pokud půjdete jen po příběhu, který vás stejně tak nějak přinutí k nějaké té nepovinné aktivitě, počítejte alespoň s takovými 40 hodinami, ale obsahu je tu určitě na dvojnásobek, ne-li mnohem víc.

Než to tu nadobro rozpustíme a vy se sami vydáte objevovat krásy hry, je potřeba si popovídat ještě o jedné věci. Ono to s tou krásou totiž není tak žhavé. Jak hra vypadá skvěle v soubojích, na které nahlížíte z patřičné vzdálenosti, abyste měli přehled o celém bojišti, tak ve zbylých částech, tedy té většině obsahu, je na ni žalostný pohled (z obrázků to tak možná nepůsobí, ale v běhu je to hanba).

Abyste rozuměli: Když zrovna nemlátíte padouchy v tahovce, tak svobodně běháte po Opatství v pohledu třetí osoby. Jste tedy všemu dostatečně blízko na to, abyste poznali, že grafická stránka je tou největší slabinou hry (a sem tam se objeví i nějaký ten bug). A to já nejsem na grafiku nijak zvlášť vysazený, ale tady je trestuhodná zastaralost vyloženě do očí bijící.

Nejvíc tím trpí dialogy. Hra takto silně zaměřená na vyprávění, v níž trávíte neskutečné množství času sledováním tváří postav, si vážně měla dát pořádně záležet na obličejových animacích a kvalitě modelů a jejich detailů. Ale nestalo se. Postavy působí jako z modelíny a charakter jim dodává jen a pouze, naštěstí naprosto výborný, dabing. Je opravdu radost poslouchat prakticky každého.

Tvůrci XCOMu nezklamali

Grafika je jediná skutečná vada na kráse, zatímco o zbytku potenciálních výtek se dá spíš diskutovat. Je tu až moc příběhu na úkor soubojů? Je tu až moc vedlejšího obsahu? To už záleží čistě na vašich preferencích. Ty mé jsou takové, že jsem si probdělé noci s Midnight Suns neskutečně užil.

Jak jsem byl zpočátku rozčarovaný, že se tu moc nebojuje, tak jsem si posléze užíval každou jednotlivou větu, kterou mi ve hře chtěl někdo říct. Každý den jsem chtěl dělat vše, na co mě úkolníček upozorňoval, věnoval jsem se různým klubům, které si zde parta vytvořila, trávil jsem s nimi čas a stala se z nich moje druhá rodina, ke které jsem se moc rád vracel.

Midnight Suns má naprosto vynikající a pompézní souboje, skvěle napsané postavy, výborný dabing, poutavý příběh plný zvratů a lidskosti, nepřeberné množství obsahu (a žádné mikrotransakce) a nepochopitelně odpudivou grafickou stránku, která mi bohužel celou dobu nešla z očí a je skutečnou vadou na kráse jinak výborné hry.

V porovnání se zbytkem ovšem nejde o něco, kvůli čemu byste měli od Midnight Suns vyloženě dávat ruce pryč, protože jde o velmi poctivý a pořádně nabobtnalý singleplayer, s nímž má smysl strávit veškerý možný čas.

Nejlepší (dle let) strategie pro PlayStation 5 za 2024

Nejlepší (dle let) strategie pro PlayStation 5 před 2024