Angry gringo

Samozřejmě, něco se musí podělat. Ale ještě než zjistíte co, přijde Velkej vousáč. Ten samý, který tak rozzuřil fanoušky. Napoví vám, že nyní budete hrát flashback a musíte se propracovat až k němu. A věřte mi, že Velkej vousáč není otylý plešoun, kterému byste něco drzého odsekli. Velkej vousáč v danou chvíli připomíná džina, kterého někdo bez rozumu vypustil z lahve a teď neví, kam skládat mrtvoly. Ostatně, ten dojem podporuje i za ním hořící hangár, hodně rozzuřený výraz Velkýho vousáče, který spíš připomíná pitoreskní smrtku a chlapík v neprůstřelné vestě, kterému chybí ruka, kusy tkáně z většiny těla a v nejbližší chvíli mu bude chybět ještě víc věcí.

Proč? To už musíte odhalit sami. Protože skokem se přenášíte do chvíle, kdy se všechno poprvé podělá: na jistou exkluzivní party vpadne skupina jednoho vlivného gangu z favel a zkusí unést jak hlavu rodiny, kterou Max chrání, tak jeho ženu. A tím celý ten masakrální bordel teprve začíná...

První věc, která vás praští do očí, je styl. Max Payne 3 je formálně velmi výjimečná a specifická hra. Základní motiv zápletky amerického poldy, který se na exotickém jihu utrhne z řetězu je podobný například filmové tvorbě. Ale až uvidíte hru, poznáte, že práci režiséra Tonyho Scotta v Rockstaru obdivují. Pokud jste viděli Muže v ohni nebo ještě lépe Domino, bude vám zcela jasné, jak hra vypadá (a jen z pocitu atmosféry přidejte Elitní jednotku).

Pokud jste se báli, že Max ztratí svůj styl, můžete se uklidnit. Noir nevisí na kontrastu černé a bílé a na dešti. Noir je o náladě, stylu a rozpoložení. A Max Payne 3 bere jak noir, tak klasické chandlerovky a drtí je do jednoho brutálního produktu, kdy hlavní antihrdina chrlí jednu suchou hlášku za druhou, otevřeně sebou opovrhuje a přesto se drží nějakého osobního kodexu.

Balet skoro jako za starých časů

Dost o stylu, vzhůru k praktickým věcem. Ačkoliv systém střelby (nic jiného ve hře nehledejte, je to střelba, střelba, střelba a střelba) doznal určitých změn, budete mít pocit, jako byste vklouznuli zpátky do časů dvojky. Vše je intuitivní, stejně nadupané a adrenalinové.

I když... Ono je to trochu adrenalinovější. Můžete si říkat, že za to může Maxovo stáří - už se mu rýsuje bříško, je pomalejší a neplatí, že s počtem zabití zrychlujete. Max je je však především křehčí, než v předchozí hře a ve výsledku je tedy hra sympaticky obtížnější. Už na normální obtížnost (nad ní jsou ještě tři) je potřeba se dobře rozmýšlet, být přesný a dobře používat bullet time, skoky do stran a nový prvek, kryt.

Ne, nebojte se, z Maxe se nestala taktická střílečka à la Gears of War. Ale možnost schovat se za sloup či pult tu je. Hra vás ale žene dopředu, většinou tak, že nemáte čas se zločinci vykecávat, protože je ten váš kryt zničitelný. Ke všemu je AI pěkně agresivní, umí vás obcházet, a když někde budete dlouho trčet, nejspíš dostanete dávku do zad.

Hrst prášků vyléčí i prostřelenou plíci

Celkově je akce dynamická a vyžaduje od vás konstantní pohyb, využívání bullet time i krytu. Nestůjte na jednom místě, nevrhejte se vpřed jako šílenci, nesnažte se hrát zákopovou válku. Efekt je skvělý, adrenalin vás žene vpřed a napomáhají tomu i filmečky, které mohou být kdykoliv přerušeny nějakou tou akční minihrou, kdy je třeba zase někoho odstřelit. Pokud by vám přišla hra opravdu těžká, jde zapnou jeden ze dvou stupňů autoaimu (částečný a plný), ale to ubírá celému akčnímu baletu nemalou část kouzla. Nicméně, jako jednorázová pomoc při sekvenci, kdy už po desáté nevíte jak dál, může být šikovná.

Právě tohle tempo, které ruku v zakrvácené ruce kráčí s parádním stylem vyprávění vás nenechá ani na chvíli vydechnout a hlavně, vůbec vás nenechá pomyslet, že je hra lineární a vlastně se neustále opakuje. Ale co, to byly i první dvě a jak byly skvělé. Tady se potvrzuje hned několik věcí. Aby byla střílečka dobrá, nemusí být nelineární. Stačí mít dobrý design úrovní a správný poměr ingrediencí. Nemusíte ani přicházet s něčím novým.

Svým způsobem je Max Payne 3 pekelně neoriginální. Stejně tak jde mít hru s ryze filmovým feelingem a přitom nevytváříte dojem, že chvíli hrajete a chvíli koukáte na film Michaela Baye. Stačí vše dobře poskládat a držet hráče za k... ehm, pod krkem. Kampaň Max Payne 3 je jednoduše vynikající, strhující a omamně intenzivní jak herním obsahem, tak samotným vyprávěním příběhu.

Multiplayerová školka je otrava

U singleplayeru ale tentokrát nekončíme. Jsou tu arkádové módy, v nichž se můžete vyblbnout třeba v běhu na čas, který vám utíká a dobíjí se jen likvidací protivníků. Především je tu ale multiplayer, na nějž nás tvůrci dost intenzivně lákali. Ve výsledku stojí za vaši pozornost, ale proces, který musíte projít, abyste se k tomu nejlepšímu v multiplayeru dostali, je otravný. Jestli něco multiplayerovka nemá mít, je to „kurz pro začátečníky“, kdy musíte splnit nějaké úkoly, aby se vám odemkly elementární věci, jako je tvorba loadoutů a hlavně klíčové módy, kterými se hra chlubí.

V tomto případě to bylo nashromáždění padesáti killů v nováčkovských deathmatchích, což se nezdá být tolik, ale pořád jsou to tak dvě hodiny, zvlášť pokud hrajete bez asistence střelby (v multiplayeru jde pouze částečná a servery jsou oddělené pro ty, kteří ji využívají a pro ty ostatní).

Když ale tyto strasti překonáte, odemkne se vám celý multiplayer, který dá na všechny počáteční nepříjemnosti zapomenout. První sympatickou věcí na multiplayeru je to, že neustále něco odemykáte a plníte. Zkušenosti, milion výzev, které se postupně kumulují, vylepšujete zkušenosti se zbraní, takže je účinnější, okrádáte mrtvoly, takže střádáte na lepší zbraně i vybavení a tak dále. Stejně tak dobrá je tvorba loadoutů. Jste limitováni určitou nosností, která se vám zvedá s novými úrovněmi. To vás omezuje ve výběru, co všechno do boje s sebou a na sebe vezmete.

Padouši proti padouchům

Gang Wars má být jakýsi doplněk děje. Není tomu tak. Ačkoliv vám vypravěčka vždy sděluje, jaký gang se pokouší o co, je tu jakýsi oslí můstek na kampaň a vše je doplňováno stylovými animačkami, kde vidíte i svého avatara, přesně tak, jak jste si jej načančali, děj kampaně to nijak nedoplňuje. Je to jednoduše další variace na Warzone mód z Killzone 2, doplněný o animačky (což je pro změnu z Killzone 3).

Hraje se na pět kol, kdy se mění jednotlivá zadání. Jednou máte zlikvidovat člena cizího týmu, jindy zabránit odpálení bomby, pak zase donést bágl s penězi na bod vyzvednutí. Vše se vám sčítá a v pátém, posledním, kole nastává týmový deathmatch, kde se počet ticketů na tým odvíjí podle toho, jak moc se mu dařilo v předchozích kolech. Je to chytrý nápad a opět, celkem adrenalinový. Ona je většina věcí v Max Payne 3 adrenalinová.

Samotný styl hraní multiplayeru je až překvapivě dobře odladěný. Zbraně dělají to, co byste čekali a vše pěkně odsýpá. Mapy jsou dostatečně variabilní na to, abyste si nevystačili s jedním nastavením, protože jedna věc je střet ve favelách a druhá přestřelka v kancelářích. K masakru není nikdy daleko a průběh ozvláštňují nejen výše zmíněné perky, ale i třeba možnost vsadit si na další kolo nějaké peníze nebo vyhlásit vendetu hráči, který vás alespoň dvakrát zabil. Dostanete pak víc zkušeností, peněz a hlavně je zábava hledat jednoho daného člověka na šíleném bojišti.

Max Payne 3 je jednoduše vynikající jízda, nebo spíš běh jednoho sebedestruktivního maníka, který se nesmazatelně zapsal do herní historie mizernou náladou, alkoholismem a haldou mrtvol. Je skoro až s podivem, jak moc je hra za tohohle zahořklého cynika bez kousku štěstí zábavná. A když doběhnete na konec trati, čeká na vás solidní porce válek v multiplayerovém podsvětí. Tahle hra baví a vydrží bavit dlouho.

Nejlepší (dle let) psychologický pro Mac OS X před 2025

Upravte si filtr třeba takhle: