Všichni jsou mrtví, Dejve

Úvodem pro pořádek: Fallout 76 není singleplayerové příběhové RPG, jak by někdo, kdo o novince doposud nic nečetl, mohl čekat. Je to survivalová online grindovačka. Nehrňte se do ní jen proto, že máte rádi Fallout. Ačkoliv vypadá podobně předchozím dílům, těžiště hratelnosti a z něj pramenící zážitek (respektive jeho nedostatek) leží úplně jinde.

Hodilo by se zmínit dějový podklad, ale jak už věděli mistři Macourek s Bornem, brýle se bez brýlí špatně hledají. Stejně tak se příběh dost špatně popisuje, když tu v podstatě žádný není. Alespoň ne takový, co by stál za řeč. Hře láme páteř těžko pochopitelné vývojářské rozhodnutí zcela vynechat postavy a jako pokašlávající hnací motor questových linek použít zápisky, nahrávky (obzvlášť nerozumný tah ve hře, kde se počítá s neustálou hlasovou komunikací s ostatními hráči) a počítačové záznamy.

Potkáte sice pár robotů schopných interakce, ale jinak krom ostatních hráčů zkrátka nenarazíte na přátelskou živou bytost. Dopad této designérské volby je jasný – absence jakékoliv motivace, gradace či nedejbože katarze, když jsou beztak všichni dávno po smrti a vy se jen přehrabujete v jejich kostech. Podobně postavené úkoly už z principu věci postrádají údernost a zůstává doslovné běhání s křížkem po funuse. Navíc, dopátrávat se zpětně osudů obyvatel a nakonec najít třeba dopis na rozloučenou a dvě kostry v objetí na posteli tne do živého jednou, možná dvakrát. Po padesáté už jen protočíte panenky.

Všechno je mrtvé a statické, strohé, odtažité. Z osad zůstaly výhradně ruiny plné zmutovaných stvůr, z obyvatel nezbyl vůbec nikdo. Hra se odehrává pětadvacet let po Válce, člověka napadne, že pokud byly ztráty na životech stoprocentní, asi muselo oblast zasáhnout děsivé nukleární peklo. Jenže krajina je z většiny od pohledu venkovsky zelená a útulná a hlavně, zápisky od přeživších právě živí vaše questové linky. Jen zkrátka nějakou náhodou vůbec nikdo nezvládl přežít těch pětadvacet let. Ani jeden člověk. Všichni umřeli, nebo odešli.

S konzistencí reálií si beztak hlavu nikdo nelámal. Jako běžné, bez obav se v denním světle producírující nepřátele, naleznete supermutanty. Hra sice nabízí vysvětlení, že před válkou došlo ke kontaminaci vody evolučním virem, a mutanti tedy dávají smysl, jenže z hlediska lore to smysl nedává. Bratrstvo oceli poprvé nalezlo mrtvolu supermutanta a uvědomilo si tak jejich existenci v roce 2161 (pamatujete na Vree?), tedy o více než padesát let později. A protože bez Bratrstva by to, zdá se, nebyl Fallout, naleznete zmínky o jeho aktivitě všude možně i zde. Takže by se se supermutanty logicky už muselo potkat.

Samotný design questů taktéž nevyrazí dech. V drtivé většině případů někam poběžíte, tam provedete masakr čehokoliv, co se tam zrovna bude nacházet, seberete předmět (pokud to tedy zrovna jde a nepropadl se texturou a podobně) a zase s ním pelášíte dál. Pár výjimek by se našlo zejména mezi postranními úkoly, kde na vás čeká i několik libůstek, které se vymykají šabloně, ale jsou to ostrůvky v tajfunem zmítaném oceánu.

Výsledek? „Příběh“ je zde jeden velký orientační běh. Dáte si kilometr poklusu, razítko na kontrolním stanovišti, láhev vody na osvěžení a hurá vyklusat za dalším stanovištěm. Až na to, že orientační běh stojí na schopnosti vyznat se v krajině, zde pětadevadesát procent času jen běžíte tupě za šipkou.

Appalachia

Vůbec by nebylo s podivem, kdybyste „dějovou“ linku nechali ležet ladem a místo toho prostě vyrazili nazdařbůh do zdejšího světa. A v ten moment je dokonce možné zaznamenat záblesk hřejivé, ale zatraceně bláhové naděje, že by Fallout 76 třeba mohl i za něco stát.

Mapa je obrovská a rozmanitá. Na vaše průzkumnické kroky čeká nespočet druhů krajiny, ať už se budete procházet úvodními listnatými lesy, zamíříte na zasněžený sever, popelavý jih plný dusivých výparů, tajemně a zlověstně světélkující bažiny či děsivé pláně potřísněné krvavým šarlatem na východě.

Zem je členitá, ale ne tak, aby to rušilo, naopak téměř nikdy není problém najít schůdnou cestičku, kam se potřebujete dostat. Co chvíli narazíte na opuštěnou chatu, kemp, město, budovu, jeskyně a grotta, výrazný orientační bod či mohutný vědecký nebo průmyslový komplex. Appalachie sama o sobě je zkrátka fantasticky bohatá, skrývá řadu překrásně navržených míst a mohla se stát výborným hřištěm. Kdyby herní design za něco stál a hra fungovala. Jenže na kdyby se nehraje.

Přežívání? Ale kdeže

Fallout 76 se pokouší být survivalem, ale nedaří se mu to, protože je zkrátka a dobře úplně tragicky vyvážený. Hlad střídá žízeň takovým tempem, že to vypadá, jak kdyby vaše postava strávila měsíc v podniku s rychlým občerstvením a ze zvyku teď musí sníst třicet steaků a vypít tři vodojemy denně. Můžete to sice regulovat vhodnou volbou perků, ale ani pak se nejedná o kdovíjaký přepych.

Potraviny a tekutiny na druhou stranu není sebemenší problém získat, protože se jich všude válí dost a hra zásoby samozřejmě pravidelně obnovuje na konto světa sdíleného s ostatními lidmi. Nakonec tak zbývají prostě jen ukazatele, jejichž naplňování není naprosto žádná výzva, jen vás budou s neodbytností pojišťovacích agentů co chvíli otravovat.

Jediný další survival aspekt jsou nemoci, k nimž můžete přijít při kontaktu s nakaženým nepřítelem či konzumací zkažených potravin. Marod má pak snížené statistiky či trpí jiným negativním efektem, ale ty jde většinou ignorovat. Pár výjimek existuje, ale těch se promptně zbavíte otočením lahvičky pilulí dnem vzhůru. Jistě není potřeba dodávat, že medicíny je taky všude dost. Pravda, je tu i ozáření, přičemž jeho hodnota vám v přímé úměře snižuje hodnotu maximálního života, ale léků na radiaci jsme po dvou večerech nosili tolik, že jsme je museli začít prostě vyhazovat na zem.

Vše zmíněné je ale jen taneček kolem horké kaše. Největší hřebík do již poměrně zatlučené rakve přijde, když zemřete a zjistíte, že se vůbec nic nestalo. Smrt vám sebere materiály, kterých u sebe kvůli příšerně omezené nosnosti stejně nebudete tahat moc, a nic jiného. Narodit se můžete, kde chcete, peníze i všechny ostatní předměty zůstávají. Fallout 76 je survival, tedy hra na přežití, ve které absolutně nevadí umřít. Celá jedna rovina hry má špatně nastaveným designem zlomený vaz.

Kde domov můj?

Máte možnost postavit si vlastní obydlí, základnu pro výpravy. Komponent, nábytku, různých druhů zdí a podobně má hra dostatek, chtělo by se tedy říct, že představivosti se meze nekladou. Jenže… Je fajn, že můžete celou pevnost na dálku sbalit do inventáře a vyhodit kdekoliv jinde bez zdlouhavého procesu stěhování či opětovného budování. Není fajn, že stavební rozhraní je tak donebevolající chaos. Intuitivní jako kokpit dopravního letadla, příjemné jak tobogán polstrovaný šmirglpapírem.

Stavění samo o sobě by z principu mohlo být zábavné, ale musí vám stát za to se prodírat nepřehlednou změtí nabídek s bizarním mapováním kláves. Bez využití myši, samozřejmě. Nakonec se dost možná spokojíte se základní dřevěnou krychlí, do níž schováte truhlu a, dá-li pánbůh, možná pár ponků na craft, protože snažit se stavět něco komplikovanějšího je zkrátka očistec.

Interface je všeobecně v bethesdovském podání tradičně černočerná propast, ale ve Falloutu 76 vám předá vstupenku do úplně nové dimenze zmaru. Hra je online, nedá se tudíž pauzovat, a věřte, že jste nezakusili opravdové peklo, dokud se v místním inventáři nepokusíte něco rychle najít, když vám perlíkem masíruje záda nabroušený mutant.

Akce a žádná reakce

Ve Falloutu 76 můžete stavět, běžet a střílet. Ani jedno z toho kvalitně. Přestřelky jsou nicméně v základu celkem snesitelné, zbraní je na výběr habaděj, zvuková stránka velmi zdařilá, což samozřejmě pomáhá atmosféře. Problém, který by se dal vztáhnout na hru jako celek, je, že tvůrci zřejmě nevěděli, co vlastně chtějí. Fallout 76 není čistokrevná střílečka, protože do akce zasahují i RPG prvky – těžký kulomet kalibru .50 tak zraní protivníka násobně méně než 5.56mm puška, která je ale na vyšším levelu.

I to by se dalo ještě snést, ale máme podezření, že statistiky, přesnost a podobně, jsou zamotané do zásahů i při ručním střílení. Možná za to můžou číselné hodnoty na pozadí, možná lagy, možná bugy, možná samotný engine, kdo ví, ale faktem zůstává, že hra poměrně často neudělí nepříteli poškození, ačkoliv přes mířidla vidíte jasný zásah. Při palbě z dálky by to šlo připsat prostě rozptylu zbraně, ale když střela neškodně prosviští hlavou zrůdy dva metry od vás, dokáže to monumentálně zvednout mandle. Stejně tak kolikrát nelze zasáhnout protivníka, kterému třeba vykukuje hlava zpoza krytu či jiná tělesná část skrz díru ve zdi a podobně. Protože prostě „má kryt“.

Dojmu z přestřelek také dvakrát nepomáhají hloupí nepřátelé. Ti se chovají buďto zcela iracionálně a například chodí dovnitř a ven ze dveří jak kočka, co se nemůže rozhodnout. A běda, jak v přímce mezi nimi a vámi je nějaká nerovnost nebo předmět – v takovém případě máte docela solidní šanci, že ji nezvládnou oběhnout.

Prapodivnou implementaci systému VATS jste už možná zaznamenali v předchozím článku. Jedná se o prachsprosté automatické míření, protože zpomalení času muselo v online hře pochopitelně jít stranou. Ve specifických situacích se sice hodí, třeba když zabíjíte něco, co sebou zmateně třepe ze strany na stranu. Pak je celkem příjemné zapnout VATS, zvládnout epileptické cukání automatické kamery a zmatenému cíli ustřelit hlavu. Jinak ale celá mechanika nemá smysl.

Poslední možností řešení sousedských rozepří je osobní konflikt chladnými zbraněmi. Boj na blízko se ve hrách od Bethesdy nezměnil zhruba od Morrowindu. Kladiva a krumpáče zde sice oplývají pořádnou silou, nedá se tedy mluvit o designové zbytečnosti, ale jde o sílu čistě číselnou. Pocitově je bitka zblízka pořád prkenná jak Prehistorik z pohledu první osoby. Srovnejte s Vermintide 2. Nebo radši ne, člověk pak propadá depresi.

Monster, zrůd a radioaktivních běsů si hra chystá celou řadu a bestiář je jedním z mála aspektů, které si zaslouží upřímnou pochvalu, protože na rozdíl od přehršle jiných věcí funguje designově správně. I po desítkách hodin totiž čas od času potkáte úplně nový druh potvor, což vzbuzuje příjemnou iluzi, že na vás tam venku stále čeká něco dalšího, neobjeveného, zajímavého.

Jen škoda, že když už vběhnete pod drápy něčemu, co by mohlo představovat opravdovou a napínavou výzvu, není vlastně nikdy problém stvůru zaseknout o nejbližší hrbolek a v pohodě odpravit. Kolikrát se o to ani nemusíte cíleně snažit, dělají to samy.

Óda na nic

Fallout 76 nás chvíli bavil. Nejdřív zhruba první půlhodinu, když bylo všechno nové a neokoukané, a pak asi hodinku nebo dvě o dva večery dál. Tolik lokací k prozkoumání! Našli jsme zrovna novou výbavu a už se těšili, až ji vyzkoušíme. Možná by se tu přeci jen dala najít jistá magie v onom exploračním a sběračském koloběhu!

Jenže kouzlo odezní jak popularita japonských idolů, tedy ráz na ráz. Hře dáte ještě trochu času a v nahotě zůstane fakt, že na kost sedřená hratelnost, zcela primitivní kolovrátek neustálého běhání, sbírání haraburdí, střílení, běhání, sbírání, běhání, střílení, sbírání, střílení, běhání... prostě a dobře ani omylem nestačí.

Hra trpí fatální nepřítomností zajímavého dějového pozadí a vedle toho i katastrofálním nedostatkem obsahu. Rozmanitých činností. Nemáte pocit, že se někam posouváte, vyvíjíte, že něco někam eskaluje, směřuje či pokračuje. Sbírání pro sbírání, abyste byli silnější a mohli víc sbírat, jinou pointu z Falloutu 76 nevydolujete ani hlubinným vrtákem. Endgame? Nenechte se vysmát.

I kdybychom odhlédli od všeho uvedeného a přijali Fallout 76 za čistý sandbox (kterým není, protože na podobu světa nemáte sebemenší vliv), ve kterém je zkrátka na vás, abyste si našli zábavu, pořád není co chválit. Stokrát se můžete donutit k zenové náladě, ve vlastním zájmu si zakázat zájem o příběh nebo reálie světa a vydat se prostě na procházku nazdařbůh. Ale když tu zkrátka není co dělat, a to málo, co najdete, se neustále do úmoru opakuje, ještě k tomu s bugy, nakonec to otráví i člověka s mentální odolností šaolinského mnicha.

Popelářův marš

Ano, když jsme našli energozbroj, měli jsme radost. Ale bylo by přeci jen o fous lepší, kdybychom ji nezískali zaseknutím hlídajícího nepřítele o vodu, a hlavně, kdybychom po deseti minutách uspokojení nezjistili, že se v ní hraje úplně stejně nudně jako s holým zadkem.

Ale pozor, to vlastně není pravda, unesete v ní víc bordelu. Je totiž až s podivem, že i tak banální hratelnost, kterou Fallout 76 oplývá, se tvůrcům povedlo ještě poskvrnit špatným designem. Hra je dutá a prázdná – jediný smysl hraní je sbírat věci, protože questy nestojí za nic a jasně definovaný cíl celého snažení chybí.

Koho proboha napadlo hráče a hlavně jeho skladiště v základně omezovat váhou? U postavy by se to ještě dalo omluvit, ale ve hře, jejíž jedinou náplní je syslení všemožné kořisti, je zamknout sklad krutým váhovým limitem, abyste ani tu kořist nakonec syslit nemohli, naprostý nesmysl.

Další perlička je, že hra před vás s oblibou sází výbavu pro zásadně vyšší level, než máte. Jistě není třeba doplňovat, že když vám z tuhé nestvůry vypadne krásná odstřelovací puška, co ale ještě dobrých třicet hodin nebudete moct použít, potěšení z lootu mizí jak pára nad hrncem a zůstane jen pachuť. Nemluvě o tom, že ji nejspíš ani nebudete mít kam schovat, protože... viz výše.

Přese všechno je Fallout 76 chvíli zábava, když alespoň nacházíte nové věci. Ale dejte tomu dva tři večery a... Inventář beznadějně plný, bedna v základně beznadějně plná, předměty apaticky necháváte na zemi, protože už buď není místo, nebo zkrátka všechno máte, jen vám na to chybí úroveň. Zbývá jedno jediné: Tupý, bezmyšlenkovitý grind úrovní, abyste si čekající výbavu mohli nasadit. A jakmile ji máte na sobě, můžete hru rovnou smazat, protože nic dalšího krom dalšího kolečka grindu už jednoduše nenabízí.

Vykostěná onlinovka

„Pokouší se, ale selhává.“ by klidně mohlo stát v podnadpise celého titulu. Fallout 76 lze nazývat onlinovkou jen z toho úhlu pohledu, že při jeho hraní musíte být online. Multiplayerový prvek je při jeho současné implementaci v podstatě zbytečný. Zejména proto, že chybí cíl. Něco na pozadí, kvůli čemu by se komunita mohla spojit a táhnout za jeden provaz. Nebo kvůli čemu si navzájem rozbíjet ústa, samozřejmě. To ale není jediný problém.

Mapa je gigantická, hráčů v jedné instanci maximálně čtyřiadvacet, zřídkakdy někoho vůbec potkáte. A když už k tomu dojde, jedinou možností, jak se s ním dát do řeči, je skrz hlasovou komunikaci. Slyšíte správně. Ve hře není textový chat. Jak se má proboha s někým domluvit člověk, co se z libovolného, třeba jazykového důvodu necítí na mluvení v angličtině, nebo dokonce ani mikrofon nevlastní, je nám záhadou.

Na druhou stranu, i kdyby nakrásně existovalo nějaké místo setkávání (neexistuje) a lidé si mohli, jak novátorské, psát zprávy, stejně by moc nebylo proč se vlastně sdružovat do skupin. Kooperativní hratelnost je zcela totožná s tou sólovou, jen zkrátka budete hromadit odpadky ve družstvu, ne sami. Žádní nepřátelé, na něž byste vyloženě potřebovali partu, ve hře nejsou. Jistě, místní „drakové“ se v kolektivu zabíjí snadněji, ale jde to zaprvé i sólo, ale hlavně vynaložené úsilí ani omylem neodpovídá odměně, takže se do toho stejnak nikdo nehrne.

Pokud se vám chce namítnout, že cílem hry je přeci shazovat avizované atomovky, máme pro vás smutnou zvěst. Každému jsou putna, nikdo se nikde s nikým nepotká (a když ano, tak se nedomluví, protože nemají jak) a jelikož odpalovací kód musíte skládat ve více lidech, k žádným nukleárním hrátkám jednoduše skoro nedochází.

Nové vztahy ve Falloutu 76 nejspíš nenavážete, ale, pravda, pokud se předem domluvíte s kamarády a pustíte se do hry v kooperaci, je to díky sociálnímu faktoru a pokřikování na sebe přes hlasovou komunikaci větší zábava. Ale jak už jsme psali dříve, s přáteli si víc užijete i zametání chodníků. Jde to prohlásit v podstatě o čemkoliv. Ani omylem to není zásluha zrovna téhle hry.

Hráči proti hráčům

PvP, pokud už se k němu nějakým zázrakem dostanete, pořádně nefunguje. Systém duelů potřebuje upravit, protože hráč iniciující boj je automaticky v obrovské nevýhodě. Ale upřímně, tohle je na žebříčku priorit, co by hra potřebovala dodělat, hluboko vespod. Stejně nikdo nebojuje. Jediné PvP, co jsme za celou dobu hraní zažili, bylo náhodně v první lokaci ještě v betě a pak na zkoušku se spoluhráčem po ostrém vydání.

Hra se snaží kondenzovat hráčské bitvy okolo takzvaných dílen, co můžete zabrat a opevnit, zatímco vám z nich plynou materiály. Jakmile jiný hráč vstoupí na území pod vaší vlajkou, automaticky tím souhlasí s PvP bojem a bitka může začít. Na papíře je to dobrý nápad, ale ač jsme se snažili, nikdy jsme se žádné řežby nedočkali. Hráči totiž dílny ostatních, zdá se, s ledovým klidem ignorují, protože odměna za výhru je malá a boj sám o sobě jednoduše není kdovíjaká slast.

Technická žumpa

Je jedna věc, když hra selhává po designové stránce. Chválu si sice nezaslouží, ale každé zboží má svého kupce, někdo by si třeba nakonec tu svou radost v kolotoči bezcílných výletů našel. Jistý náboj totiž zkrátka mají, jen musíte hledat velmi důsledně a odhodlaně. Druhá věc ale je, když je titul ještě k tomu tak příšerně rozbitý, že to na vás z monitoru řve s intenzitou tribun při fotbalovém šlágru.

Neuběhne snad deset minut, aby vás nevyrušil nedodělek, bug, grafický glitch nebo zásek. Nahrávky nejdou spustit v energozbroji. Střílení skrz zdi je na denním pořádku, nepřátelé zapříčení do stěn a podlah jakbysmet. Stvůry, které se spolu s vámi načtou do interiéru a útočí na vás, zatímco vám ještě svítí loading. Nenáročné zabíjení bossů o čtyřicet levelů nad vámi, protože neumí přelézt kámen nebo vstoupit do vody.

Bugy kazí jakýkoliv zbytek chuti k hraní, který v člověku ještě zůstal. Nepřítel se občas naplno uzdraví uprostřed boje, některé questy nefungují, jindy zase špatně vedou ukazatele k nim. Naprosto běžně o vás také protivníci ztratí zájem uprostřed přestřelky a najednou o vás neví nebo jim při líté řeži z ničeho nic nasolíte „útok ze stealthu“ za dvojité poškození. Supermutant na vás útočí kladivem, vypadne z něj prkno. Všichni se o všechno zasekávají, mrtvoly komicky odlétají a tak podobně.

Že to jsou prkotiny? Však teprve začínáme. Stalo se třeba, že se nám z ničeho nic zrušily všechny questy. Prázdný deník, prázdný úkolníček. Taky se pravidelně rozbíjelo rozlišení a hra si ho měnila, jak se jí zrovna líbilo. A pozor, když ho chcete přepnout zpátky, musíte restartovat celý klient. To znamená odpojit se. A to znamená, že vás pak hra připojí na jiný server a přijdete o postup v rozehrané oblasti nebo dungeonu. Navíc nemáte záruku, že se za pět minut nesesype znovu, protože hra drží pohromadě jak italská vláda.

Když zemřete v energozbroji, hra na ni zapomene a počítá váhový limit, jako kdybyste ji neměli. A jakmile umřete přetížení, ačkoliv reálně nejste, musíte se respawnovat úplně na začátku. Asi. Protože občas nám v totožné situaci byl umožněn respawn u nejbližší lokace, ale podle čeho se to určuje, ví bůh. Fast travelem se sice lze okamžitě vrátit, kde jste byli, ale stojí to peníze.

Energozbroje je mimochodem potřeba krmit fúzními jádry stejně jako ve Falloutu 4. Má zřejmě jít o další vrstvu „famaření“, získávat vzácné baterie... jen škoda, že se automaticky naplno dobije při nalogování. To, hádáme, taky nebude schválně.

Že už končíme? Ale kdeže, ty nejlepší kiksy teprve přijdou. Hra nám náhodně měnila hodnoty statistik při každém druhém přihlášení do hry. Kolikrát se také stalo, že jsme pozabíjeli nepřátele z dálky odstřelovačkou, a když jsme vyrazili prozkoumávat jejich základnu, mrtvoly zmizely a kompletně všichni protivníci se objevili znova. Občas se zasekne loot a odmítá se načíst – to je vypečené v případě, že se jedná o lup z potvory, co měla upustit něco do questu.

PvP funguje, i když se máte v přátelích a jste v partě, což by nemělo, takže když se s kamarádem omylem trefíte při vraždění bosse, zabijete se navzájem. Paráda. Dílny často nejdou zabrat, protože je pod nimi v zemi zaseklý nepřítel. Ve stejné jeskyni jednou najdete nepřátele level 10, jindy level 42, zřejmě proto, že se monstra ve Falloutu 76 spawnují pro hráče, nikoliv sama od sebe, a před vámi byl v dungeonu nejspíš někdo na vysoké úrovni (interiéry se sice načítají, ale nemají vlastní instance). Ale že tam pak „jeho“ stvůry zůstanou i pro vás a nemáte tak šanci dodělat quest, dokud se nerelognete na jiný server, už je přeci fuk.

A ty nejvypečenější kousky? Opakovaně se přihodilo, že nešla použít stanice na opravu energozbroje. Po relogu jsme pak najednou měli v inventáři power armory rovnou dva, z toho jeden s výbavou, co jsme nikdy předtím neviděli. A to neproběhlo jednou, ale čtyřikrát, takže žádná obskurní záležitost.

Hřebík do rakve se odehrál, když jsme jednou vystoupili z energozbroje, abychom použili stůl na crafting. Zbroj se s lehkostí asijského mnicha vznesla do vzduchu, pak odletěla do oblak a po opětovném přihlášení už jsme ji v inventáři neměli. Sbohem, power armore, budiž ti na vzduchoplaveckém dobrodružství dobře. Kdybychom měli v plánu Fallout 76 ještě někdy hrát, asi by nás to rozzuřilo doběla.

Mohli bychom pokračovat, ale pro ilustraci to snad stačilo. Nezdařilý herní design je věc, o které se kvůli subjektivnímu vnímání zábavy dá vždy alespoň polemizovat, ale technické selhání je empirický fakt. Titul je rozbitý v tak zásadních prvcích, na tak fundamentální úrovni, že v tomto stavu zkrátka nesmí mezi lidi. Řekneme vám, hrát tohle dílo velmi krátce po Red Dead Redemption II bylo po (nejen) technické stránce jak spadnout z královské postele na podlahu posypanou střepy.

Vcelku plynulé

Optimalizace hry je na počítači celkem snesitelná. O prastarém enginu už bylo napsáno dost, stejně tak všichni víme, že už dávno patří do koše, tudíž škoda slov. Nebudeme křivdit, pár opravdu pohledných scén by se sice našlo, ale jinak se potěšíte pohledem na silný grafický podprůměr. Zda se vám to chce stále ještě tolerovat, necháme na vás.

Fallout 76 není hezká hra, ale hýbe se alespoň poměrně dobře. Na konfiguraci i7 7700k + Titan X se ve 4K většinou držela okolo 60 fps, ačkoliv pár lokací, v nichž byly zřetelné propady ke 30-40 fps, se tu rovněž vyskytlo. Také nepotěší nemožnost nastavit si FOV, což může u citlivějších lidí působit parádní bolehlav. Rovněž dejte pozor na konzolové verze, ty podle všeho běží daleko hůř a s častými dlouhými záseky.

Pro úplnost je však třeba ještě pochválit zvukovou stránku věci. Hudbu opět skládal Inon Zur a ačkoliv už se nejedná o tak jemný ambient jako dřív, uslyšíte i zřetelné smyčce a podobně, stále je co poslouchat. Zvukové efekty jsou taktéž na vysoké úrovni.

Proč?

Je čas na shrnutí: zmatená, prvoplánová, prázdná, laciná, líná hra. Fallout 76 je svým způsobem průkopnický survival, protože boří čtvrtou zeď. To když máte občas pocit, že jestli se každou chvíli nestane něco opravdu zajímavého, zahyne nikoliv vaše postava, ale vy sami před obrazovkou.

Nedaří se nám přijít na to, co má vlastně být lákadlem, které přikove hráče do křesla. Krom jména, samozřejmě, protože tak už značky bohužel fungují. Tradiční silné stránky, tedy atmosféra, děj a poutavě konstruované reálie světa, jsou kvůli absenci zajímavých příběhových aktérů a naroubovanému multiplayeru ty tam.

Hra nemá silné MMO nebo alespoň multiplayerové prvky hratelnosti, aby ospravedlnila svůj online směr, naopak ničemu nepomáhá otřesné PvP a ani samotná přítomnost ostatních není vždy jen bezvýhradným přínosem. Survival je nevýrazný a spíše rušivý, a pokud je pro vás prioritou, nabízí se celá řada lepších titulů. Opravdové sandboxové prvky též chybí. Střelba je přinejlepším průměrná, boj chladnými zbraněmi špatný, questy nudí, herní obsah je nenápaditý, mdlý a omšelý jak tisíckrát vyprané kalhoty.

Mapa je pěkná. Vážně. Jenže po všech ostatních herních, definovatelných, uchopitelných stránkách se jedná o průměr až podprůměr. A coup de grace je samozřejmě výše popsaný technický stav. Sečteno a podtrženo: hra o celkové kvalitě, kterou byste horko těžko snesli v nějaké free to play bokovce, co si občas zahrajete, ale radši o tom nikomu neříkáte, aby se vám nesmáli.

Nejlepší (dle let) postapokalyptická pro Xbox One před 2025

Upravte si filtr třeba takhle: