Upřímně řečeno, stejné pocity musejí mít i nezávislí herní autoři, kteří se na umělecký přesah relativně vůbec nenadřou. Zatímco mainstream pro kýžený efekt koordinuje práci stovek lidí, v indie fochu zastane podobnou práci jeden šikovný výtvarník či muzikant. A výsledky často předčí očekávání. Teslagrad je toho ukázkovým příkladem.

Indie hry jsou vlastně v přeneseném slova smyslu knihami, protože převzaly jejich filozofii. Síla knih je v jejich „technické“ nedokonalosti, která dovoluje člověku fantazírovat a na každém řádku spolupracovat s autorem. A stejně jako spousta knih překoná úroveň filmů, tak i malé-velké hry v lecčems předčí marketingové trháky. Jednou z těch, která to opravdu dokáže, je i Teslagrad od norského studia Rain AS.

Likér z bylin a originality

Členové týmu mohou na lyže klidně jezdit v jednom autě, ale když Teslagrad spustí, v hráčově hlavě se to mele myšlenkami. Už při pohledu na první obrazovky ho asociace chytnou pod krkem a dojde na první otázky. Co je to, když ne výjev z ruských bylin - malý chlapec, pozdější hrdina, utíká po střechách apokalyptického města před ruskými kozáky a do kroku jim hraje cosi jako moskevský orchestr.

Člověk zírá a fantazíruje. A musí se několikrát vrátit na checkpoint, aby si neobvyklý výjev mnohonásobně užil a pochopil ho. První doušky atmosféry předznamenávají, že Teslagrad je něco výjimečného. Dokáže i s minimalistickým přístupem přibýt hráčovy oči a uši k obrazovce. Nemůžete se zbavit dojmu, že tohle jste ještě nikdy neviděli a chcete pořád víc.

Ale pak přijde malý šok. Teslagrad po pár minutách úplně změní kulisy. Malý hrdina, o kterém toho zatím moc nevíme, vstoupí do jakési postapokalyptické věže a v ní se najednou smísí fantasy středověk se steampunkem. Změna prostředí je další unikum Teslagrad. Tahle hra do sebe míchá naprosto odlišné světy, které však spolu nějakým záhadným způsobem souzní. Časem, až toho naběháte a naskáčete hodně, vám budou změny barev a stylů připadat úplně normální.

Vzpomínka na pohádky

V obří věží začne chlapec nazdařbůh cestovat do všech směrů a objeví další kouzla norského designu. Například originální animaci. Nebudeme to prodlužovat, zatímco pozadí hry je skrolující 2D klasika, postavy i jejich pohyby jsou vyvedeny ve stylu animovaného filmu. A ano, možná za to mohly ty charakteristické oči, že jsme v hlavním hrdinovi spatřili postavičku z dětského cyklu Byl jednou jeden člověk.

Teslagrad, jako příklad perfektně využité jednoduchosti, útočí od prvních minut na hráčovy smysly, vkus i sentiment. První předpoklady k úspěchu byly tedy splněny. A co dál? Herní mechanika! V ní jako by Teslagrad přeci jen trochu slevil z nároků. Originalitu nehledá. Naopak zvolil notoricky známý koncept magnetismu, kdy se určité předměty s různými náboji přitahují či odpuzují a kolem vznikají různorodé puzzly. Když si hrdina navleče na ruku speciální "magnetickou" rukavici, děj se vůle fyzikální!

Magnetické hrátky v bludišti

Zvolený koncept, v němž si chlapec staví z překážek mosty a z protivníků nadělá pomocníky, vydrží hře až do závěrečných titulků. Časem pouze vzroste složitost puzzlů. Třeba nádherné bludiště se smrtonosně jezdícími kvádry si nechám pro své noční můry. Postupně také hrdina získá několik zlepšováků svých fyzických schopností.

Vcelku běžnou arkádovou výbavu jistě zpestří „elektrické botky“, které dokáží svého nositele bleskově přenést na pár metrů kýženým směrem. Ne, že by už takový Kryton neznal přesuny v prostoru, ale kdykoliv hoch z Teslagradu vtipně přeskočí nepřeskočitelnou propast, stále máte pocity originality.

V čem však Teslagrad dokonale udává směr, to je otevřená struktura herních map. Nejde sice o plošinovkářský sandbox typu Terrarie, na to je Teslagrad moc příběhový a lineární. Úžasné je ale na něm to, že se jeho jednotlivé obrazovky chovají coby bludiště. Jak známo, bludiště má jenom jeden správný východ, zato kupu slepých, a právě s touto logikou si Teslagrad pohrává. Na první zahrání je proto v mnoha situacích opravdu nepředvídatelný.

Častokrát se budete hystericky snažit projít určitým koridorem, abyste následně zjistili, že správná cesta vedla jinudy a byla mnohem snazší. Slepé uličky jsou pravým kořením téhle hry. Nikdy nevíte, zda jste zvolili správně, a pokud ano, můžete si gratulovat - strefili jste se do jedné z mnoha variant. Krása.

Stylovostí na úkor srozumitelna

Na Teslagrad se těžko hledají negativa. Je to hra atmosférická, hezká na pohled a díky „děravým“ mapám nabízí i netradiční hratelnost. Přesto by norská perla potřebovala přeleštit. Například atmosféra by byla ještě hutnější, pokud by se autoři obtěžovali hráče uvést více do děje. Konfrontace mladíka s labyrintem má sice příjemné příběhové pozadí, nicméně je vyprávěno pouze v obrazech, skicách a nápisech na zdech. Zkrátka nepřímo.

Teslagrad by potřeboval vypravěče, který by děj tu a tam pošťouchnul a leccos vysvětlil. Forma se zkrátka nepříjemně povýšila nad obsah. Příběh o despotickém králi, jemuž je hrdinný mladík na stopě, v Teslagradu kvůli zpracování příliš neláká. Je zkratkovitý, nejasný a svým způsobem neatraktivní.

Stejně stroze jako příběh je ve hře bohužel pojat i veškerý interface a autorská pomoc. Hra absolutně nic nevysvětluje, s ničím nepomáhá a nic nekomentuje. Dokonce i veškeré fyzikálno musí hráč pochopit sám. Nic proti zákazu vodění za ručičku, ale v Teslagradu kvůli chybějící nápovědě a autorskému komentáři nikdy nevíte, jak se věci doopravdy mají. Nikdy si nemůžete být jisti, zda to co děláte, děláte opravdu dobře. A pokud ne, útrpně zjišťujete, kde se stala chyba.

Teslagrad ovšem i přes své neduhy a jistou nedotaženost zůstane v žánru plošinovek pozitivním zjevením. V mnoha ohledech opravdu nabízí zábavu, která předčí jakoukoliv konkurenci, tedy i tu mainstreamovou. Čert ví, proč selhává zrovna ve vlastnostech, které jsou indiovkám docela vlastní. Možná proto, že je Teslagrad tak trochu mimo kategorie. Je takový lidský, se všemi klady i zápory, co takové přirovnání reprezentuje. Když chce, září Teslagrad jako polárka. Ale ne vždycky je obloha vymetena.

Nejlepší (dle let) pohádka pro Mac OS X před 2025