Potvrzuje to akční adventura Kena: Bridge of Spirits od studia Ember Lab, které sice bratři Grierové založili už v roce 2009, ale až donedávna se zaměřovalo na tvorbu digitálního obsahu a animací. Při sledování závěrečných titulků jejich herního debutu se však nelze ubránit myšlence, jaká je to škoda, že do „našeho“ média nezačali fušovat už dávno.

Mezi životem a smrtí

Malebnou vesnici uprostřed kouzelných lesů postihlo strašlivé neštěstí. Křehká rovnováha se nadobro zlomila, příroda se vzbouřila a ukázala, kdo zpravidla mívá poslední slovo. Z obyvatel nepřežil nikdo, i domky už si pomalu, ale s nezastavitelnou jistotou bere les zpátky za své.

Ale jed, který vznikl při tragédii, zůstává a sžírá krajinu. A s ním setrvávají i duše, kterým zoufalství, lítost a výčitky nad tím, co se stalo, nedovolí odejít. Na to budou potřebovat průvodce, který jim pomůže.

Tím budete samozřejmě vy. Respektive protagonistka příběhu Kena, kterou na její pouti povedete. Po chátrající vísce a okolních pohádkových lesích i jeskyních spolu s ní najdete úlomky vzpomínek, z nichž poskládáte celistvé svědectví o událostech, se kterými se vesničané museli za života potýkat.

A to je prakticky celý příběh. Na jednu stranu je trochu škoda, že Kena nevypráví něco přeci jen trošku říznějšího, co by mělo větší šanci hráče přikovat do křesla, ale zase, celá hra se prezentuje velmi konejšivě, přívětivě a vstřícně. Vzletný a výpravný epos by k ní tudíž pravděpodobně zas tak moc neseděl. Příběh ve výsledku neurazí, ale ani nijak zvlášť nenadchne. Prostě tu je.

Čeho se však až tak moc nedostává na obsahu, rozdává hra plnými hrstmi a s potutelně vědoucím úsměvem, když přijde na přetřes forma. Zápletka je podaná formou cutscén a zhruba tak někde uprostřed té úplně první vám bude jasné, že tady si tvůrci byli opravdu jistí v kramflecích. Ještě aby ne, když mají s animacemi deset let zkušeností. Je to zkrátka znát, filmečky jsou mimořádně kvalitní a navíc režírované, sestříhané a podané s neobvyklým citem.

Arboretální uklízečka

Základní herní smyčka je poměrně primitivní – prakticky neustále budete něco hledat, většinou nějakou pozůstalost, ke které se váže vzpomínka, kterou potřebujete, abyste se dozvěděli, co trápí uvězněnou duši a jak jí pomoci. A jelikož jenom se vyškrábat na půdu nejbližší chatrče a prohrabat, co tam zbylo, by pravděpodobně nebyla kdovíjaká zábava, jsou tyto kýžené předměty rozházené po všech koutech lesa.

Najít je, to samozřejmě nebude jen tak, protože hvozd je neklidný, raněný a nemocný a vy ho budete muset vyléčit. Jenže, podobně jako kočka, které se snažíte aplikovat medikament a ona si prostě odmítá nechat vysvětlit, že je to pro její dobro, ani les chvilku nepostojí a nenechá se v klidu vykurýrovat. Bude se bránit.

Kena si rozhodně zaslouží pochvalu za design. Ono je sice jasné, že tvůrci při své prvotině zrovna dvakrát netryskali snahou o revoluční přístupy a prostě si všude možně vypůjčili, co funguje, ale provedli a zkombinovali to dobře. Není si tudíž nač stěžovat a podobný přístup dává daleko větší smysl, než kdyby naopak přecenili své schopnosti, pustili se do zhůvěřilých experimentů a vyrobili patvar.

V cestě vám v uzavřených, polootevřených i otevřených lokacích budou stát překážky trojího typu – skákací pasáže, hádanky s prostředím a souboje. Postava v dobře odhadnutých intervalech dostává nové schopnosti, repertoár možností, jak překonávat prostředí se plynule rozšiřuje, level design ve stylu metroidvanií otevírá nové cesty a jejich provedení výborně rezonuje s každou novou dovedností. Všechno odsýpá bez zádrhelů, organicky, zkrátka tak, jak má.

Kdyby to snad z obrázků roztomilých pidižvíků a usměvavých postav nebylo jasné, Kena opravdu není soulsovka. Na žádnou drakonickou obtížnost a výzvu, která by snad hrozila hodem ovladače do okolního prostoru, se chystat nemusíte. To samozřejmě platí i pro skákání a hádanky. Což ale neznamená, že by snad byly nudné – řešení bývají schovaná dost dobře na to, aby jejich nalezení příjemně uspokojilo.

Vypíchnout a pochválit je také potřeba skutečnost, že lokace jsou až po okraj nacpané všelijakými interaktivními prvky. Scény díky tomu působí daleko živěji, než kdybyste se jimi jen prohnali v přemetech jak při cvičení prostných a okamžitě je nechali v dáli za zády. To by byla věčná škoda.

Tady narovnáte upadnutou sochu, támhle necháte rozkvést keř, za rohem zas vyřešíte hádanku s oživením zeleninového políčka, abyste vzápětí třeba stříleli na terče či zlézali stěnu k tajné skrýši. Les je v Keně jak o něco málo zelenější hračkářství. Oba palce nahoru.

Jen trochu zamrzí, že herní měna, kterou naleznete ve většině truhel, slouží pouze k nákupu kosmetických doplňků. Pokud vás tedy možnost vašim miniaturním podržtaškům koupit novou pokrývku hlavy nepřivádí do stavu neovladatelného vzrušení, mírně to průzkumu ubírá na kouzlu.

Zlatý hřeb přichází, když dojde na ono léčení lesa. Čas od času narazíte na zlovolné jedové pupeny a poté, co přemůžete jejich ochranku, je můžete zničit. Což vystřelí do okolí vlnu ryzího života, mrtvá tráva vyrazí ve smaragdové zeleni, na holých větvích najednou zašumí listoví a ponurou mlhu protnou hutně zlaté a hřejivé paprsky. A to je spektákl, na který se zkrátka neomrzí dívat.

Veselá kopa

Na vaší pouti se k vám postupem času budou přidávat roztomilí tvorečkové se zásadně neroztomilým jménem. Říká se jim Rot, tedy Hniloba. A, já vám nevím, zkuste to přeložit tak, aby to neznělo příšerně makabrózně. Hnilobníčci? Hniloboušci? Ne, je mi líto, když něco začíná na „hnilo“, bude to prostě budit rozkošné představy jen v myslích velmi osobitých jedinců. Jasně, ona celá hra staví na této pointě: Je potřeba akceptovat fakt, že i smrt a rozklad jsou jevy nutné, aby mohl život pokračovat dál, ale... vážně je nešlo pojmenovat jinak?

Když se nicméně přenesete přes nepříliš šťastnou volbu jména, zjistíte, že všechno ostatní na těchhle prťousech už rozkošné opravdu je. Hemží se vám okolo nohou, radostně švitoří, zdraví vás zpod pokliček hrnců, když běžíte okolo, a dokonce se můžete kdykoliv posadit a pomazlit se s nimi.

A to je přesně chvíle, která příznačně a trefně definuje prakticky celou duši hry. Všechny možné techniky, vizuální komunikace, grafický styl, hudební podkres, zvolené tempo hraní, scénografie, všechno se spojuje v jedné harmonii a neustávající zteči na jeden jediný cíl: Abyste se u hry prostě cítili dobře.

Daří se to bezezbytku.

Mrňousové samozřejmě neslouží jen na ozdobu a aby vám čas od času přivodili přetlak roztomilosti, mají i herní využití. Nečekejte nicméně nic extrémně sofistikovaného, fungují zhruba jako prodloužená ruka. Přesunou těžký předmět, přepnou páku z dálky a podobně. Design zdejších puzzlů s tím nicméně dobře pracuje, takže proč ne.

Když to nejde po dobrém

Ne všechny entity, které v lese potkáte, sdílí rozverné veselí vašich společníků. Občas bude potřeba jedem pokřiveným tvorům ukázat, zač je toho klacek.

Souboják je v jádru naprosto klasický, jednoduchý a nemá šanci překvapit nikoho, kdo v životě zkusil alespoň jednu akční hru. Ale pozor, to neznamená, že se v praxi hraje špatně. Naopak. Všechno je na svém místě: Kena umí rychlý lehký a pomalý těžký útok, který můžete ještě posílit podržením tlačítka. Dále zvládne uhýbat, blokovat, parírovat, odpalovat několik speciálních schopností a zhruba od třetiny hry se začne hojně využívat i luk.

Souboje jsou dostatečně svižné, ovládání reaguje přesně, a výsledek proto pod rukama působí fajn. Pochválit je potřeba i design samotných bojů, který sympaticky reflektuje to, co už jsem prohlásil o stavbě úrovní: Rezonuje s novinkami. Jinak řečeno, když dostanete luk, začnou se objevovat nepřátelé, které je potřeba zastřelit a bossové začnou mít slabá místa, která lze trefit šípem. Odemknou se bomby, do soubojů se přidají protivníci s kamenným krunýřem, který je nutné nejdřív narušit explozí. Tak to má být.

Ostatně i oni zmínění bossové se povedli. Zejména je potřeba vypíchnout až překvapivě dovedně nastavenou křivku obtížnosti. Prvních pár kousků slouží sotva na rozehřátí, ale nenápadně, plynule přituhuje a ke konci už jsem na většinu bossů potřeboval několik pokusů. Nejedná se ale o žádný výkyv, výzva narůstá hladce a přirozeně. A to ani omylem není automatika – řada her má přesně s tímhle problém. Ne tak Kena, která si za tento fakt zaslouží uznalé pokývnutí.

Překrásný les

Půjčím si milé anglické přísloví a rovnou osedlám onoho slona v místnosti. Ano, odpřisáhl bych, že hra dostala grafický downgrade a nevypadá tak naprosto oslnivě jako v trailerech. Ne, vůbec to nevadí, protože i tak je to nádhera.

Efekty, nasvícení jak z pohádky, lehká inspirace ve vizuálním stylu dálného východu, fantasticky zvolené barvy, krásné modely postav... Na Kenu je jednoduše radost pohledět. Jen ty neskutečně detailní výhledy do dálky, kterými se pyšnily upoutávky, tu zkrátka nejsou.

Alespoň tedy ne na konzolích, a je docela jasné proč. Cutscény se totiž, zdá se, renderují dynamicky a právě v oné neredukované kvalitě a... běží asi tak na 20 fps. Což na filmeček jakžtakž stačí, ale hrát v tom nechcete. Vypadá to, že jednoduše nešlo jinak a grafika se musela trochu osekat.

Hra na PlayStationu 5 nabízí dva grafické režimy – jeden zaměřený na výkon, v němž je hra vykreslená v upscalovaném 4K, a jeden na kvalitu, který vám nabídne nativní 4K. Tahle volba je nicméně spíše iluzí, protože oba vypadají prakticky stejně, ale jeden běží v 30 fps a druhý v 60. Rozdíl v herním zážitku je propastný, a volba výkonnostního režimu tudíž de facto povinná.

Hudba je nepříliš překvapivě poplatná celkovému stylu. Poslechnete si milý ambient i originální soundtrack od Jasona Gallatyho, který při tvorbě spolupracoval s hudebníky z Bali, což mu umožnilo se inspirovat i tamější posvátnou a rituální hudbou.

Mimochodem, zpěvačka balinéské skupiny Gamelan Çudamani, Emiko Saraswati Susilo, si střihnula i dabing protagonistky. Vokály, které uslyšíte v některých písních, jsou také její. Možná škoda, že tvůrci nenechali v příhodnou zazpívat i samotnou Kenu, ale zase, nejsme tu u Disneyho.

Loadingy jsou bleskurychlé. Hra jednou spadla a jednou se zasekl souboj. Jiné technické nedostatky jsem při hraní nezpozoroval.

Debut, jak má být

Tahle hra prostě funguje. Pravda, nejsem úplně radostí bez sebe z herní doby – hotovo jsem měl za dvanáct hodin, a to jsem se opravdu snažil prošmejdit každý kout. Jenže, i když mě to netěší, dokážu to pochopit.

Tvůrci dobře odhadli, kolik si můžou dovolit. Mechaniky nejsou dost komplexní a hluboké na to, aby dokázaly uživit něco delšího. Těch dvanáct hodin je přesně tak akorát, aby nezačala hrozit nuda.

Nejenže dostanete výbornou, vyladěnou a dobře nadesignovanou hru, ještě k tomu je na každém kroku možné pozorovat potenciál. Vezměte si například onu jedinou opravdu otevřenou lokaci, kterou Kena nabízí. Je fantastická! Navržená nesmírně pečlivě, bez hluchého místa, plná zajímavostí. Takhle designují úrovně mistři z Nintenda, když se dělá nový 3D Mario – a to je pro Ember Lab a jejich Kenu samozřejmě kompliment jak Brno. Jen tedy Mario má zpravidla takových lokací sto a Kena jednu, ale co není, může do příště být.

Kena: Bridge of Spirits je parádní hra, ale na to, abych ji rovnou vynesl do nebes a posadil na imaginární zlacenou židli v síni slávy, se přeci jen drží trochu moc zkrátka. Má všechno, kde to má být, ale žádný geniální prvek navíc. Příslib do budoucna je ovšem nesmírný. Až mě příjemně mrazí v zátylku, když si představím, co by v Ember Lab mohli zvládnout. Doufejme tedy, že přichystají něco dalšího, tentokrát už si budou pořádně věřit a vznikne naprostá pecka. Talent na to bezesporu mají.

Nejlepší (dle let) plošinovka pro PlayStation 5 za 2024

Nejlepší (dle let) plošinovka pro PlayStation 5 před 2024