Za světlé zítřky

Příběh nezačíná úplně marně. Trochu připomíná film Nepřítel před branami, a také naznačuje, že by v něm mohlo hrát hlavní roli rodinné pouto, vystavené zkouškám válečného konfliktu. Pak ale bohužel vyjde najevo, že se jedná o tuctovou černobílou slátaninu, ve které jsou zajímavé jen úvodní tři minuty.

Od začátku víte, kdo jsou "ti zlí", a kdyby vás náhodou napadlo o tom pochybovat, hra vám to co půl hodiny připomene. Nebude se jednat o žádné jemné náznaky či indicie, o kterých byste snad museli nedej bože přemýšlet. Na to hra nemá kapacitu. Záporáci ve Sniper Ghost Warrior 3, aby o jejich zápornosti bylo jasno, upalují civilisty zaživa, znásilňují, koho vidí, pojídají malé děti a tak.

Oproti tomu hlavní hrdina je samozřejmě běloskvoucí archanděl, čistý jak padlý sníh, poháněný vznešenými ideály. Chybí jen ta svatozář. Přidejte ještě libůstky, jako že mise, která cílí na záchranu amerických civilistů (a jejich národnost opakovaně zdůrazňuje), má výhradní prioritu, protože američtí civilové jsou evidentně cennější než ti z Gruzie, kde se hra odehrává, a výsledek je jasný - zápletka, která kdyby byla ještě o ždibec blbější, hrozilo by oslepnutí z obracení očí v sloup.

O extempore scenáristického oddělení se snad není potřeba obšírně rozepisovat, takže jen heslovitě: Dabing je otřesný. Hlášky jsou na úrovni zvláštní školy. Pokus o zvrat je dopředu čitelný na kilometry daleko. Závěr je plytký a očekávatelný. Ani v tom jediném momentu, který zavání, že by příběh nakonec mohl nabrat trochu grády, vám hra neumožní volbu (respektive za vás zvolí to největší možné klišé), a tím záblesk poutavosti zase bezpečně zabije.

Inspirováno klasikem

Báseň Havran zná nejspíš každý. Co se zas tak moc neví, je, že ve skutečnosti se jedná o prvoplánový kalkul. Poe zaprvé psal od konce, cíleně vytvořil údernou pointu, a k ní teprve nabaloval další materiál. Bylo to cvičení tvůrčí metody, při které se divoce neotiskuje duše na papír, ale naopak se chladně a mechanicky uvažuje o každém slovu, obrazu a obratu, aby co nejlépe tnul do živého. Jenže Poe byl verbální kouzelník, mistr veršotepec, a tak i tímto poněkud sterilním postupem vytvořil jedno z nejznámějších básnických děl vůbec.

Máte pocit, že blábolíme s cesty? Možná, ale na zmíněný vypočítavý přístup k tvorbě si nelze nevzpomenout vzpomněl při hraní. Tvůrci brali prvky, u kterých byla šance, že by mohly nějakým způsobem souznít s momentální náladou hráčského publika, a pak je bez přemýšlení a pointy slepili dohromady. Problém je, že v tu chvíli analogie s americkým poetou končí, protože herní designéři bohužel postrádali jeho kumšt a cit pro řemeslo.

Bezvýznamný otevřený svět, protože bez změti otazníčků a bez dlouhých minut tupého sledování šipky by to prostě nebylo ono. Crafting lidi baví, dáme ho tam. Co na tom, že bastlit si v bunkru na ponku munici dává u hi-tech armádního agenta zhruba stejný smysl jako lekce scientologie. Obzvlášť, když si tu samou munici můžete o stoleček vedle koupit za herní měnu, které je vždy nadbytek. No, co. To nestačí, co dál? Luky a šípy dneska letí, dáme je tam. Schopnosti a RPG prvky jsou potřeba, bez nich by hráči jistě zkolabovali. Upřímně, po chvíli už jeden ve vší vážnosti očekává ještě survival, selfie tyčky, stavbu základny a kopání šachet s hledáním diamantů.

Několik světlých míst

Ne všechny stránky hry si nicméně zaslouží jen kritiku. Například náplň misí je sice tuctová, ale občas nabízí nějaké ozvláštnění, střídá se prostředí a level design není k zahození. Tábory a komplexy, které napadáte či infiltrujete, umožňují svou vertikální členitostí (a možností skoro kamkoliv opravdu vylézt) řadu postupů. Nezřídka je zřejmé, že tvůrci stavěli mapu tak, aby se dalo co nejlépe ostřelovat. To však rozhodně není na škodu, protože práce s puškou je to nejzábavnější, co hra nabízí. A je jenom dobře, že vás k tomu pošťuchuje.

Mezi misemi naleznete i několik vyloženě povedených kousků. Jedná se opět převážně o úkoly, které se opírají o bohaté využití odstřelovačky, ale co naplat, je to zábava. Hra v takových chvílích dýchá příjemnou a pohlcující atmosférou. Sledovat puškohledem z nedalekého vršku postup spřátelených agentů táborem plným stráží, tu jim uvolnit cestu dobře umístěnou kulkou, tam jim hlídat záda, když je někdo odhalí, a nakonec krýt jejich ústup, je zážitek, který si lze dobře užít. Jen škoda, že se jedná spíše o výjimky.

Dalekonosný vrah

Rozdělení dovedností do třech stromů (sniper, ghost, warrior - jak třeskuté) napovídá, s jakými druhy hraní tvůrci počítali. Role plíživého tichošlápka je ve Sniper Ghost Warrior 3 poměrně obtížná, protože nepřátelé jsou bystří jak rysi, vidí daleko (leckdy i skrz zdi, nutno dodat) a jakmile si vás jeden všimne, téměř okamžitě o vás oldschoolově vědí všichni. Váš hrdina však umí vojáky různě odlákávat a rozdělovat, ať už prostým hozením kamene či řadou elektronických vychytávek, takže nakonec jde většina misí vyřešit i jen s nožem v ruce. Procházka růžovým sadem to ale není, a ne vždy je selhání vinou hráče.

Pokud nejste stealthoví masochisté a nebudete restartovat misi od posledního checkpointu pokaždé, když vás někdo uvidí, postup se mnohdy zvrhne v jednu ze zbývajících dvou možností. Na vyšší obtížnosti většinou stačí jediný zásah, abyste museli načítat uloženou pozici, což značí, jak se zhruba hraje "válečnický styl". Nepřátelé nemají úplně bleskové reakce, je možné je prostě postřílet, pokud jste rychlí, ale i přesto je potřeba se krýt, pohybovat se či protivníky nalákat do pasti.

To mimochodem dokáže výrazně pochroumat dojem z přestřelky, protože člověk už dnes tak nějak doufá, že když zaleze za roh a namíří na dveře, nevleze mu do rány vláček patnácti vojáků hezky po jednom jak na jatka. Přesně to ale gruzínští separatisté udělají. Pocit ze střelby je nicméně dobrý, syrový a uspokojivý, takže Rambo přístup nelze jen tak odsoudit jako nevyhovující alternativu.

Poslední cestou je odstřelování. Vzhledem k názvu hry jistě nikoho nepřekvapí, že se jedná o prvek, se kterým herní design počítá zdaleka nejvíc. Chcete-li si akci v Sniper: Ghost Warrior 3 v rámci možností užít, zkuste se na pušku spoléhat, co to jen jde, protože její využití zkrátka a dobře funguje, jak má.

Nečekejte však realistickou simulaci. Počasí, vlhkost vzduchu, rotaci Země a podobné "maličkosti" nebudete muset řešit. Jediné, co se po vás bude chtít, je seřízení optiky podle vzdálenosti, lehký nadstřel či podstřel v případě, že se cíl pohybuje někde mezi nastavitelnými body puškohledu, a drobné přizpůsobení trajektorie síle větru.

Podobný balanc (někde na půl cesty mezi simulací a arkádou) je naprosto v pořádku, protože vám nedá sniperské zásahy úplně zdarma, ale odstřelování je stále dost dynamické, akční a zábavné. Militaristy a fanoušky zbraní nicméně nejspíš zklame, že v podstatě všechno závisí jen na volbě optiky. Samotné pušky sice mají jiný počet nábojů v zásobníku a lehce rozdílný zpětný ráz, ale jinak se se všemi střílí prakticky stejně.

To však vyvažuje již zmiňovaná přístupnost prostředí. Skaliska, věže a budovy jsou stavěné tak, aby se téměř vždy dalo po různých hranách vyšplhat až nahoru, což umožňuje zábavné hledání výhodné pozice, zkoumání střeleckých úhlů a plánování postupu. Variabilita přístupů a odstřelování jsou největší klady hry.

Nedrží to pohromadě

Nakonec to nezní až tak špatně, že? Přestřelky jsou vlastně poměrně zábavné, atmosféra je fajn, odstřelování jakbysmet, pár misí se povedlo nadmíru... Sniper: Ghost Warrior 3 by čistě z hlediska hratelnosti nebyla až taková katastrofa. Lehce nadprůměrná střílečka ve stylu Project IGI, která sice neboří zažité mantinely, ale občas docela zabaví. To by však platilo jen v případě, že by se titulu vyhnuly větší technické nedostatky, což se nestalo.

Je to jako kdybyste si objednali auto s přeplňovaným motorem, a pak vám v den doručení řekli, že turbodmychadla dodají někdy za půl roku. Je jistě jasné, na co narážíme – na fiasko s nepřítomným multiplayerem. Tvůrci totiž ještě velice krátce před vydáním slibovali bohatý obsah pro hru více hráčů, ale až v den vydání kápli božskou, že nic takového ve hře není, a že slibované prvky přidají až někdy koncem roku. Momentálně tedy hra nabízí zhruba osmihodinovou sólo kampaň a nic víc.

Menší nedostatky, jako je třeba tragikomický model poškození vozidel, kterým po zásahu výbušninou úsměvně odletí všechna čtyři kola a upadnou dveře, což znázorní "zničení", ale jinak zůstanou nablýskaná jak z autosalonu, by se daly ignorovat. Stejně tak třeba nutnost znovu vybrat nástroj pod klávesovou zkratkou (granát, noktovizor apod.), když načtete hru, protože bez toho ho z neznámého důvodu nelze použít.

Nepřesným záběrům na zásah, kdy projektil letí na spánek a krev pak tryská z hrudi, by se Sniper Elite mohla jen smát. Civilisté se zacyklí do vystrašených animací, ačkoliv jste potichu zabili hlídku pár set metrů od nich a neměli by o ničem vědět. Vojáci tu a tam sami od sebe mizí v okamžiku smrti, a když zrovna ne, sesouvají se do směšně krkolomných poloh, a tak dále. To vše jsou však záležitosti, které jsou sice nepříjemné, ale hratelnost výraznějším způsobem neboří.

Daleko horší je, když se třeba zapomene spustit skript, kolega stojí jak hydrant a mise nepokračuje. Nebo se spustí příliš pozdě a nepřátelští soldáti okolo vás vyskáčou z čistého vzduchu, jak kdyby je přivezla Tardis. Alarm se někdy vyvolá jen tak sám, nebo vás strážný zmerčí na kilometr daleko přes čtyři domy a dvacet stromů. Hra obsahuje dost misí s "vynuceným stealthem", kdy se poplach rovná konci hry, takže je to zásadní problém. Jindy protivníci naopak s klidem ignorují výbuch granátu a nevzrušeně patrolují dál vedle dýmajících ostatků svých druhů.

Schody a dveře čas od času blokují neviditelné zdi, přes které se musíte zuby nehty protlačit či proskákat, a tak podobně. Hra nám sice ani jednou natvrdo nespadla, ale soudě dle reakcí na fórech jsme měli v tomto ohledu spíš obrovské štěstí. Sniper: Ghost Warrior 3 je jednoduše nepříjemně rozbitá. Výše zmíněné a další podobné nedodělky vystrkují své nečesané hlavy nezdravě často. Celkový dojem, který místy hrozil, že by snad mohl být i docela kladný, tím opět posílají ke dnu.

Na pohled žádná sláva

Jak musí být z okolních obrázků jasné, výkvět grafické nádhery byste hledali marně. Hra obsahuje celkem tři poměrně malé lokace, z nichž dvě jsou šeredné (venkov a okolí přehrady) a jedna celkem snesitelná (zasněžená vrchovina). Bělostná krajina se hezky blýská a vůbec se ní dívá pěkně. Vizuál zelených oblastí je však bída s nouzí. Občasný smutně rozplizlý keřík, co trčí z holých kopců jak bolavý palec, nekvalitní modely a textury ve škále od nepříliš pohledných až po vyloženě odporné.

Je s podivem, že ve škaredé krajině narazíte i na koukatelné budovy. Interiéry jsou zpravidla též poměrně pohledné, za což je třeba dílem děkovat různým efektům z provenience CryEngine, který hra používá. Tvůrci sice mohli alespoň onen odraz světla na kameře malinko upravit, aby nebyl naprosto identický s tím v Crysis 3, ale čert to vem.

Na téměř všechno se dá zvyknout a na konto hratelnosti třeba i odpustit, kdyby se obraz alespoň obstojně hýbal. Kosa však padá na kámen. Na konfiguraci i7 7700k + Titan X hra ve 4K běžela ve snímkové frekvenci 30-40 fps. Ani při 1440p nedokázala udržet alespoň kýžených 60. Pro představu - Ghost Recon: Wildlands, která v přímém srovnání grafiky působí jak hra z jiné planety, se na stejném stroji pohybovala i v nejhustší džungli zhruba o třetinu lépe. Sniper: Ghost Warrior 3 zkrátka vypadá hnusně a ještě k tomu běží mizerně, což už se odpouštět vážně nechce.

Hra je plná nesmyslného balastu a po většinu času se nešlo ubránit dojmu, že máme pod rukama pouze horší a ošklivější verzi již dávno existujících titulů. Otřesný děj na dojmu též nepřidá, a ačkoliv samotná akce nepůsobí vždy přímo špatně, obvykle ani obzvlášť nevytrhne. Sniper: Ghost Warrior 3 je nepříliš výrazná, v nejlepších chvílích mírně nadprůměrná střílečka, která navíc jakékoliv snaze o shovívavost láme vaz svým tragickým technickým stavem.

Nejlepší (dle let) moderní válka před 2025