Před-pokračování

Abyste si dokázali Borderlands užít, musíte mít specifické chutě. Ne každý dokáže překousnout komiksovou grafiku, bizarní postavy či poněkud slabší singleplayer. Borderlands zkrátka staví na infantilní verzi montypythonovského humoru okořeněného žargonem internetových subkultur typu Reddit či Imgur. Gearbox si přesně dokázali vybrat určitá specifika z těchto oblastí a zásobili nás dialogy, které často působily jak výcuc nejrůznějších trollovacích příspěvků na fórech.

Slang, koťátka, vyšinuté holčičky, překvapivé pointy, úchylní nepřátelé, některé vyloženě dada momenty a všeobecný černý humor spočívající v kombinování dětsky nevinných věcí s extrémní brutalitou – to vše udělalo z druhého dílu Borderlands nezapomenutelný zážitek.

Druhý díl také představil fešáka Jacka, šéfa společnosti Hyperion, který si roli sarkastického záporáka nadevše užíval a zásoboval vás během svých proslovů (při kterých chroustal preclíky) takovými perlami, jako že svého poníka nejspíš pojmenuje „Butt Stallion,“ přičemž následovalo ujištění, že i když se zrovna zabývá pitomostmi, určitě vás pomalu stáhne z kůže - jestli mezitím neumrznete. Tak zatím čágo, borci!

S Jackem se setkáme i v Borderlands: The Pre-Sequel, které je vmáčknutá mezi první a druhý díl, a slouží tedy jako příběhový most. Jack pracuje jako programátor v Hyperionu a k jeho smůle na orbitální stanici, kde se zrovna nachází, zaútočí agresivní plukovnice Zarpedon a její vesmírné komando.

Vy se zhostíte role jedné ze čtyř hlavních postav. Je tady ranař Wilhelm, vražedkyně Athena, sličná pistolnice Nisha a čtvrtým (hlasitě vrzajícím) kolem od vozu je robot Clap-Trap z minulých dílů, kde byl nehratelnou postavou. V Pre-Sequel se jmenuje Frag-Trap, a pokud jste ještě neměli tu čest, představte si, že by se R2-D2 a Jar Jar Binks ze Star Wars sloučili do jedné postavy.

Určitě se ale najde řada hráčů, kterým budou i ostatní jména velmi povědomá – a aby ne: Wilhelm se objevil coby boss ve druhém díle, Athena si premiéru odbyla v DLC The Secret Armory of General Knoxx a Nishu jste mohli potkat v roli šerifky v trefně pojmenovaném westernovém městečku Lynchwood.

Vybrat do hlavních rolí známé postavy byla skvělá volba, protože díky tomu zapadnou do celé skládačky další dílky a uděláte si komplexnější obrázek o šíleném vesmíru Borderlands, kde pravidla prakticky neexistují a vývojáře v jejich rozletu nic neomezuje. Jen vlastní šílenost a představivost.

Dark Side of the Moon

Úvodní pasáž Borderlands: The Pre-Sequel má správné grády a člověka by ani nenapadlo, že hru nemají na svědomí tvůrci z Gearboxu. Nástup akce je výrazně rychlejší než v předchozích dílech, kde byl začátek poměrně dýchavičný a na poměry žánru utahaný. Seznámíte se s Jackem, který sám sebe uvrhne do nebezpečí, jen aby vám umožnil hladký útěk na měsíc Elpis. Pak vykostíte modifikované typy nepřátel a začnete se seznamovat se schopnostmi vaší postavy. Postupně však začnete mít dojem, že to „nějak není ono.“

Všechno je sice na svém místě – zbraně, nepřátele, otevřené prostředí na měsíci, ujeté NPC i záludní nepřátelé. Ale něco tu nesedí. Pre-Sequel je totiž ukrutně snadný. Nepřátelé jsou daleko od sebe a útočí postupně, navíc v malých skupinkách. Než se někam došouráte, trvá to nepříjemně dlouho, protože prostředí, ve kterém se ocitnete, je designované na přesun ve vozidle – to však zatím k dispozici nemáte.

A tak se loudáte vzduchoprázdnem, pobíháte od jedné vzduchové kapsy ke druhé a... moment, vzduchové kapsy? Ano, na měsíci není kyslík, tudíž musíte neustále sledovat ukazatel zbývajících zásob v dýchací masce, kterou dostanete krátce po startu. Jestli chováte kvůli starým hrám nenávist vůči vodním levelům, Borderlands ve vás tyhle vzpomínky pěkně rozjitří.

Nejde o to, že by přežívání bez kyslíku znamenalo výzvu. Je to jen prachsprostá otrava, protože kyslíková bomba vydrží relativně dlouho a po čase ji přestanete vnímat. Vzpomenete si na ni jen v momentech, kdy vám z ničeho nic začne ubývat pomalým tempem zdraví. Ne ovšem tak rychle, aby to ve vyvolalo pocit naléhavosti. Kouknete na mapu, zjistíte, kde ze země vyvěrá kyslík a na vteřinku se tam zastavíte. Zkrátka otrava. Asi jako kdyby po vás Half-Life 2 vyžadoval, abyste Gordonu Freemanovi čas od času otřeli brýle.

Měsíční prostředí navíc není bůhvíjak zajímavé a během hodiny vás začne příšerně nudit. Kombinace šedobílých skal a červené lávy je sice chviličku vizuálně atraktivní, brzy však začnete vzpomínat na neustále se měnící prostředí z předchozích dílů. Jednotlivé mapy navíc musel designovat snad sám ďábel. Cestičky mezi lávou se poměrně často větví, jenže automapa zobrazuje jen navštívené oblasti. Kdesi v dálce tudíž visí ukazatel, kam se máte dostat, ale nevíte, jakou cestu vybrat. Pokud zvolíte špatně, musíte se samozřejmě vracet.

Dalším „znamenitým“ nápadem jsou pak neustálé skoky přes lávu. Jsou vyměřené tak, že musíte s měsíční buginou skákat na metr přesně, jinak zahučíte do propasti, přijdete o peníze a můžete pěkný kus cesty jet znovu. Opět: není to zábavné a není to ani výzva – je to uměle nafouknutá obtížnost, která po čase způsobí solidní frustraci.

Říkal tu někdo humor?

V názvu hry není trojka a vývoj mělo na svědomí jiné studio. Zadání pravděpodobně znělo „udělejte nový díl do série a raději se moc nepokoušejte o vlastní invenci.“ Problém je bohužel v tom, že když máte odehranou celou dvojku i všechna možná a nemožná DLC, pak vám bude Pre-Sequel připadat hrozně fádní.

Zvláštní je také forma, se kterou tvůrci přistoupili k humoru. Vtípky v minulých dílech byly většinou absurdně infantilní, působily svěžím dojmem a často hráče zastihly nepřipraveného. V Pre-Sequel se tvůrci snaží až moc - ve výsledku jde o humor za každou cenu.

Těžko říct, zda už je studna vyčerpaná, ale jinak vtipné a originální postavy v Pre-Sequel zas až tak vtipné a originální nejsou. Na začátku se třeba setkáte s hippie slečnou, která vás nutí zachraňovat zvířátka před zlými korporacemi – ale jenom když jde o zvířátka chlupatá a roztomilá. Ha ha ha...

Pomrknutí směrem k rádoby aktivistkám je zcela zřetelné, ale zároveň je to humor předvídatelný a plochý. Možná nakonec Randy Pitchford, šéf Gearboxu, nemluvil do větru, když řekl, že ho představa třetího dílu děsí, protože překonat očekávání a udělat něco většího a šílenějšího, než byla dvojka, by bylo velmi obtížné.

Jako přes kopírák

Herní struktura zůstala nachlup stejná jako v předchozích dílech. V jednom až čtyřech hráčích se pohybujete po rozlehlých mapách, které však mají jasně stanovené hranice a označené východy do dalších lokací. Běhat můžete po svých, případně si lze osedlat nějaké to rychlejší vozítko a v podstatě jedinou náplní je střelba po všem, co se hýbe.

Skladba nepřátel je klasická, na začátku potkáte měsíční ekvivalent Skagů, následně přibydou i humanoidi včetně dobře známých trpaslíků či těžkotonážních „badass“ obrů. Tu a tam na vás bafne nějaký boss, po cestě sbíráte čím dál tím lepší zbraně a nové úkoly nabíráte jak rohlíky v obchodě.

Dobrá hra, horší Borderlands

Předchozí řádky mohou vyvolat pocit, že Pre-Sequel je spíše průměrná hra a vůbec nemá smysl o její koupi a hraní uvažovat. Není to však úplně pravda. Problém spočívá v tom, že Borderlands 2 byla a pořád je už v základu obsahově tak našlapaná hra, že ve srovnání s ní aktuální před-pokračování kulhá na obě nohy. Pořád se ale jedná o docela zábavnou střílečku s RPG prvky, kterou si nejlépe vychutnáte v kooperaci až se třemi dalšími lidmi.

Nové postavy a jejich schopnosti jsou fajn, přičemž většinu pozornosti si pro sebe ukradne robot Clap-Trap, jehož speciální schopnost je totálně náhodná a často vyžaduje koordinaci se zbytkem týmu - to aby šel využít její potenciál naplno. Někdy se bojiště změní v trampolínu, jindy se zvýší palebná síla a zhorší přesnost, pak jsou silnější útoky na blízko a tak dále.

Víc nemá smysl prozrazovat, protože objevování, jaký chaos Clap-Trap rozpoutá na bojišti, je jedním z mála skvělých prvků Pre-Sequel. Rovněž potěší, že i přes řadu nudných questů jsou ve hře stále patrné záchvěvy předchozích dílů. A fanoušci série si jistě nenechají ujít odhalení, jak to tedy vlastně s Jackem nakonec bylo.

Solidní porci zábavy si můžete užít i s mašinou nazvanou The Grinder, do které vhodíte tři zbraně a zkombinujete je do zbraně nové. Často jde o jediný způsob, jak si zlepšit výbavu, protože v bednách většinou naleznete jen pistole či štíty, takže se již při spatření extra velké bedny často dostaví spíš chmury, než nadšení – ale tak to bylo téměř vždy.

Jinak je ale vidět, že Pre-Sequel je skutečně spíše „odbočka“ a číslovku „tři“ v názvu si opravdu nezaslouží. Například v třeskutě originálnímu DLC pro dvojku s názvem Tiny Tina’s Assault on Dragon Keep všichni v místnosti v pravidelných intervalech brečeli smíchy a hledali různé popkulturní odkazy pomalu za každou cedulí, protože to zkrátka bylo zábavné. V Borderlands: The Pre-Sequel převažuje spíš rutina, kde se jen tu a tam ušklíbnete u názvu nějakého questu. Jestli tedy Borderlands nikdy nehráli a máte chuť do série naskočit, berte raději dvojku. The Pre-Sequel není špatná hra, jen to zkrátka není moc povedená Borderlands hra.

Nejlepší (dle let) kooperace pro Mac OS X před 2025