Stealth Bastard… Kdo je to? Oslovili jsme jeho povedeného parťáka. „Je to takovej Sam Fisher, co jen nenakynul do 3D. Kdykoliv tenhle chlápek seskočí do továrního bludiště, spolupracujeme. On totiž narozdíl od přesvědčených světlomilců nevěří, že přináším jen strach a nedávám kytkám růst. Jsem Bastardův ochránce a spiklenec. Potřebujeme se,“ nechal se slyšet Stín. V továrně na smrt vyrábí Bastardovi doslova ostrůvky života.

Hopskoč do milosrdných stínů

Á propos továrna. Vedou se o ní jen různé zkazky. Prý klonuje lidi, ale žádného v ní nepotkáte. Ani po výrobních nástrojích tu není památky. Všude je to jen samý portál, výtah, ozubené kolo a mezitím pár tupě korzujících robotů, kterým Bastard nesmí skočit do zorného pole, jinak ho zničí. Stejné je to i s kamerami, na které jsou napojené stropní lasery. Tohle je vážně spíš továrna na smrt, než kopírka životů.

Technicistní budoár ukrývá ve svých depresivních šedozelených konturách mnoho pitoreskních nápadů. Objevují se ve skokáncích, vyvýšeninách, schodištích a zárubních, mezi nimiž se Bastard vždy rozvalí do Stínu a poskytne si trochu toho existenciálního zákoutí. Stíny jsou jediná místa, která kamery a roboti ztrácejí z dozoru. Problém je v tom, že se k nim Bastard musí vždy nějak dostat a to bez pozornosti naštvaného okolí.

Když Bastard čupí ve stínu, továrna mlčí, ale jakmile se náš kamikadze v černém pyžamu pohne, už se barák dívá, a pak pomůže jen brilantní stealth taktika. Může být Bastard dostatečně schopný, abyste ho „odstínili“ od zla? To už je na vás, placatí Fisherové.

Speedrun

Steatlth Bastard byl do nové plošinovky od Curve Studios počat především proto, aby se upsal smrti. Pravdou však je, že v tomhle kontraktu nemusí být nutnou obětí ten, kdo zrovna drží pero. Když je Bastard rychlý, obratný, nekompromisně přesný a předvídavý, může smrt porazit.

Rychlost je ale nade vše. Curve ze své šedozelené arkády udělali doslova speedrun. To je disciplína na úrovni progamingu, v níž hráč mnohonásobným opakování levelu či celé hry dokáže v rekordním čase překonávat překážky a ustaví tím buď své vlastní, nebo rovnou světové maximum.

Stealth Bastard vlastně speedrun grandiózním způsobem popularizuje. Jeho cílem není ani tak dostat hráče k závěrečným titulkům, jako ho nechat vycizelovat výsledný čas každého levelu tak, aby nadmíru vyčerpán, ale spokojeně prohlásil: „Jsem dobrej! A tahle hra jakbysmet…“

Zase jeden krásný výsledek ve světovém poháru

Brilantní sprintování levelem hra bohatě podporuje. Úplným základem je steamovský žebříček časů. To je v pozitivním slova smyslu kopanec do hratelnosti. Ještě nikdy vás online ranking nevtáhne do hry tak, jako právě ve Stealth Bastard. Žebříček enormně podporuje soutěživost, zvlášť když tuhle plošinovku hraje několik tisíc lidí naráz.

Občas si v hodnocení budete připadat jako u přijímaček na práva. Jednou budete čtyřstí, podruhé ve druhé tisícovce, ale když dokážete vypulírovat level jako jeden z deseti nejlepších, naservíruje vám Stealth Bastard úplně novou dimenzi hraní. Kdo má v sobě kouska sportovní soutěživosti, žebříček si zamiluje. A Bastarda též. V honbě za co nejlepšími ranky ho začne láskyplně ždímat na samotné maximum možností.

Není sporu o tom, že speedrunu bylo ve hře obětováno vše. Včetně celé herní kampaně. Hra vlastně nemá ani žádný stmelující příběh a člověk v ní také může zcela bez následků přeskočit celou třetinu všech levelů. Pokud vám některý nesedne, není nic snazšího, než drtit další. To je docela novátorský přístup k leveldesignu.

Zároveň nezáleží na tom, kolikrát padnete takříkajíc hubou do rakve. Za špatné pokusy totiž hra netrestá. Sčítá jen čisté pokusy mezi jednotlivými checkpointy, které jsou v levelech bohatě rozesety, takže podaří-li se vám jedna fáze skvěle a v té další tápete, váš celkový výkon se tím neničí. Stačí obtížnou část vypilovat a poté absolvovat finální pokus.

A já už to pak z tý hlavy nedostanu…

Speedrunerům prospívá také relativní krátkost úrovní. Ideální (natrénovaná) herní doba každého levelu zabere sotva minutku, maximálně dvě. Bastard je tedy v ideálním průběhu levely hodně přímočarý, někdo by řekl až primitivní, čemuž odpovídá i jeho základní herní mechanika. V ní je hlavní veličinou opět jen čas a vše ostatní šlo stranou.

Bastard je vlastně důkazem, že plošinovky nemusejí nutně stavět zábavu na fyzikálním enginu či arzenálu funkcí. Vždyť tahle hra počítá jen gravitaci a krom směrovek se ovládá pouhými třemi akčními klávesami. Vtip je v tom, že spartánská výbava se dokonale snoubí s geniálně navrženými puzzly. U nich je neškodné pouze hlavní zadání, v každé úrovni jde jen o to, v jakém pořadí se mají hacknout terminály, otevírající dveře k východu, ale jak se k nim přes překážky a roboty dostat? To už je úkol pro sportovního Sisyfa.

Od zmaru k úspěchu obvykle hráče dělí sekvence předem naučených pohybů. Bastard třeba skočí na rychle uhánějící plošinu, ale co pak? Hlavně na ní nezůstat stát, protože na konci by se rozplácl o zavřené dveře. Aby si portál v předstihu otevřel, musí nad plošinkou doslova kouzlit. Jede a současně skáče přes blížící se rampy, propadává teleporty a ve správných okamžicích mačká stropní čudlíky při maximální snaze o přesnost, protože jeden špatně načasovaný úkon a místo na plošinku dopadne do klína podlahových laserů. To všechno se má přitom stát během několika málo vteřin, ovšem trénink a vůbec odhalení správnosti celé sekvence trvá i několik minut.

Takhle vypadá typická Bastardova hratelnost. Občas hra připomíná i legendární Supaplex, kde nad každým pohybem hráč také usilovně přemýšlí, aby pak prchal před dominovým efektem smrti. U svých pokusů se přitom ani v Bastardovi nesmíte za žádnou cenu bát. Strach je totiž v téhle hře také jen převlečenou zodpovědností a s tou se nikdo nikam nedostane.

Trénuj, odměna čeká

V Curve Studio dobře věděli, že tréninkovým stylem hratelnosti a žebříčkem časů se trefí do vkusu mnoha hráčů. Ten, kdo cizeluje hratelnost, bývá proto i po zásluze odměňován. Do dalších pokusů si může pomoci vždy nějakým bonusem. Upgradů je sice jen šest, ale velmi zřetelně mění hratelnost. Například osobní teleport začne Bastarda dostávat do míst, kam dosud jen obtížně skákal, neviditelný obleček mu umožní po určitý čas bezpečně probíhat pod sledovanými místy a se svým holografickým dvojníkem ošálí kamery tak, že ho nechají hackovat terminál, zatímco střílí do průhledného klonu. Důvod k používání upgradů je jediný – výrazně se s nimi zlepšují časy.

Bonusy se ale otvírají až postupně při mnohačetném opakování hry, takže nemají vliv na prvotní dojmy. I v tom je Stealth Bastard unikátní. Na první zahrání je totiž zvládnutelný bez jakýchkoliv bonusů, což samozřejmě potěší hráče, kteří se opakovaným hraním nenechají zlákat a chtějí si Bastarda užít jako klasickou plošinovku. Těm se hra nebude vzpouzet. Bravo.

Skvělá hratelnost se strnulou kulisou

Kdo ale vydrží poctivě trénovat a vracet se na místa činu za lepšími časy, tomu se čistá hrací doba prodlouží ze skromných šesti hodinek třeba i na trojnásobek. Trvanlivost hry umějí prodloužit i uživatelské mise. Curve si hýčkají komunitu, které poskytli editor misí, a tak každý den vznikají desítky nových map.

Pravda, na originály trochu ztrácejí. Hráči se často snaží o pompéznost, sekají do levelů velké množství efektů, ale zapomínají, že unikátnost Bastardových puzzlů tkví spíše v tom, že na první pohled vypadají skromně a složitě pouze fungují. Ale není to zároveň důkaz, jak dobře je původní hra naprogramována?

Ve výsledku tak Stealth Bastarda kazí vlastně jen pár drobností. Občas zabzučí nějaký ten bug (když se třeba nedaří přeskočit level), hra také nepodporuje obyčejné gamepady, a jak už bylo zmíněno, netmelí ji žádný příběh. Továrna je pouhou kulisou a její existence nemá ani příčinu ani důsledek. Autorům zřejmě na nějaké důstojné příběhové pozadí nezbyly síly.

Nejlepší (dle let) indie hra pro PS Vita před 2024