Pokud jste někdy viděli epizodu seriálu South Park s názvem Woodland Critter Christmas, moc dobře víte, co se skrývá za přátelskou fasádou roztomilých zvířátek. Cult of the Lamb tenhle koncept přebral a rozpracoval jej do až překvapivě komplexního zážitku.

Den blbec

Roztomilé malé jehně nemá zrovna nejlepší den: Jeho role se chopíte právě ve chvíli, kdy má být obětováno na oltáři ve jménu čtyř děsivých bytostí. Čepel sice jeho vyzáblý krček nakonec skutečně dostihne, místo všeobjímající tmy se ovšem drobeček objeví v nicotě, kterou obývá Ten, který čeká. Jehněti vrátí život a nadto mu dá smysl života – vybudovat v lesním království početný kult a přivést k odpovědnosti ony čtyři bytosti, biskupy, kteří mohou za uvěznění vašeho nového pána.

Cult of the Lamb mě zaujal už při odhalení prvního traileru, jeho estetika mi zcela bezvýhradně padla do noty a jak známo, kvalitním roguelikem nepohrdnu. Zařadit tuhle hru do jednoznačné škatulky nicméně nejde, protože běhání po dungeonech a sekání nepřátel představuje jen jednu část. Druhá, snad ještě zásadnější, spočívá ve zmíněném budování kultu, ale především v péči o jeho stoupence. A vězte, že minimálně zpočátku budete právě tou druhou aktivitou trávit patrně víc času než čímkoliv jiným. Nebo vás minimálně bude o něco více stresovat.

Sektář tvrdej chleba má

Cult of the Lamb často bývá přirovnáván k Animal Crossingu, pokud by tedy Toma Nooka místo hypoték zajímaly duše. Přirovnání je to trefné, i když ne úplně přesné, a to především proto, že na vás Animal Crossing klade pramalé nároky a zvířecí obyvatelé ostrovního ráje se chovají zcela autonomně, k radosti jim stačí občas prohodit pár slov a hlavně vám NEKADÍ DO VAŠICH PEČLIVĚ BUDOVANÝCH ZÁHONKŮ.

Počátky sekty v Cult of the Lamb se naopak nesou ve znamení pocitu, že musíte své nové ovečky (lištičky, kravičky, jednorožečky…) vodit za tlapku, a pokud se jen na chviličku vzdálíte od tábora, koledujete si o pořádné problémy. Vaši svěřenci jsou sice ochotni za vás doslova položit život na oltář, výměnou za svou oddanost nicméně očekávají určitý životní standard.

Začínáte s minimem, v úvodu vaše vesnička čítá jen svatyni a kapli ke konání kázání a obřadů. Velmi rychle ale zjistíte, že vaše kongregace klade několik základních nároků a jejich opomínáním si zahráváte s ohněm.

Základním ukazatelem toho, jak si vedete, je míra víry. Ta může velmi rychle začít klesat, pokud ostatní zvířátka začnou pochybovat o tom, že je ústřední jehně skutečně vyvoleným mesiášem. Proto je třeba ji udržovat v zelených číslech, podporovat ji pravidelnými kázáními, občas vykonat nějaký ten společný rituál (můžete si třeba zatancovat kolem ohně, ale taky bez milosti obětovat některé zvířátko děsivým bytostem z hlubin) a věnovat svému stádečku pozornost.

Víra je úzce spjata se získáváním zkušenostních bodů, s jejichž pomocí si odemykáte různá vylepšení, která vám následně výrazně pomáhají při výpravách do dungeonů. Kromě ní ve hře figurují další dva měřitelné faktory, a sice čistota a hlad. Své nohsledy musíte udržovat spokojeně nakrmené, každý musí mít svou postýlku a rozhodně nechcete, aby se vám po vesničce povalovala hovínka nebo zvratky, jejich zanedbáním si koledujete o zdravotní problémy. A nemocný kultista nepracuje, víme?

Bezvěrce ve vesničce nechceme

Pokud některé zvířátko sezná, že ve své roli selháváte, stane se buřičem, s nahněvaným výrazem začne chodit po vesnici (v pozdější fázi naštvání si pořídí i podomácku stlučený dřevěný megafon) a začne proti vám veřejně vystupovat. V takovém momentu je zapotřebí použít všechny dostupné prostředky pro jeho nápravu a, jemně řečeno, návrat do stáda. Pro tyto příležitosti mi nejlépe posloužil pranýř, ve kterém je nespokojence možné držet stranou do té doby, než se vlivem opětovného školení zlomí a uzná své chyby. Pokud vám ale nějaká postavička pije krev až moc, existují i drastičtější metody řešení.

Cult of the Lamb obsahuje jednoduché strategické prvky. Své sektáře necháváte těžit materiály a farmařit, případně se modlit u svatyně, kde generují body, za které si postupně odemykáte nové možnosti budování. Každý člen kultu je osobnost, může mít kladné perky, ale i postihy. Pokud o něj budete dostatečně pečovat, občas jej uplatíte dárkem a případně splníte jeho prosbu, bude se postupně zvyšovat jeho úroveň a využití.

Jak se vaše vesnička postupně rozroste, stane se také o něco samostatnější a dá vám víc prostoru k nadechnutí, přesto jsem měl ale po většinu doby hraní pocit, že musím stále něco řešit. Je to dvousečná zbraň, protože ve vás sice hra velmi umně vybuduje pocit zodpovědnosti a touhu vést svůj kult pevnou a neochvějnou rukou, na druhou stranu se pak i v akční části hry neustále díváte na ukazatel času a nervujete se ze zpráv o tom, co se v době vaší nepřítomnosti děje.

Pokud byste nějaký čas jen objevovali dungeony, případně se věnovali některé z vedlejších aktivit, jako je rybaření nebo velmi jednoduchá minihra s házením kostkami, rychle zjistíte, že se doma dost možná schyluje k revoluci, kterou zapříčinila třeba přeplněná kadibouda.

Mým oblíbeným problémem je úmrtí některého zvířátka přirozenou smrtí stářím (skutečně stárnou, jako senioři pak už nepracují a v podstatě se stávají darmojedy). Mrtvola následně leží na návsi, rozkládá se, ostatní chodí kolem, zvracejí, ale že by ji někdo sám šel pohřbít do připraveného hrobečku, to ne!

Pravidla jsou tu pro vaše dobro

Strategický, respektive okultně-manažerský režim má ještě jeden důležitý prvek, a sice seznam doktrín, které svému náboženství určíte. V praxi to funguje tak, že sbíráte úlomky kamenných desek s vytesanými přikázáními a po kompletaci každé z nich si můžete vybrat jednu z pěti kategorií bytí, kterou byste chtěli ovlivnit nějakým dogmatem. Na výběr je třeba přístup k posmrtnému životu, k práci nebo k pozemským statkům.

Po zvolení kategorie pak můžete vybrat ze dvou přikázání, která vám následně dají třeba nějaký nový perk, případně odemknou další rituál. Ze svých rozkošných kultistů tak můžete udělat kanibaly, přinutit je uctívat starší kolegy (z čehož vám pak kapou body víry za každého, který se dožije požehnaného věku) a tak podobně.

Obecně se dá říct, že systémy Cult of the Lamb jsou relativně bohaté (rozhodně, pokud čekáte prostý roguelike), zároveň jsou ale dobře pochopitelné a nekomplikované, všechno hezky plyne, každý problém má jasné řešení a důležité je, že i kdyby vám svěřenci všichni pomřeli, případně utekli, po lese se potuluje ohromná spousta dalších, kteří rádi zaujmou jejich místo, a tak se i z velké šlamastyky můžete vyhrabat, byť za případnou cenu ztráty zkušených a ostřílených sektářů.

Po práci zábava

No a pak je tu samozřejmě ona několikrát zmiňovaná akční pasáž, která může v kontextu předchozích odstavců působit lehce upozaděně. Postupně vás provede čtyřmi dungeony s jasně daným pořadím. Vstup do každého z nich je podmíněn nejen pokořením toho předchozího, ale také určitým počtem stoupenců v kultu.

Každý je také zasazen do jiného prostředí: Úvodní lesní svět následuje houbové království, podvodní země a jemné hedvábí pavoučí říše. Na začátku každého pokusu dostanete náhodně zvolenou zbraň a kouzlo, přičemž jejich počáteční kvalita se postupně zvyšuje s tím, jak odemykáte vylepšení poskytnutá vírou sekty.

Zbraně mají různé vlastnosti: Mohou vysávat z nepřátel zdraví, působit jim otravu, případně třeba po zabití využít jejich ducha jako útočný projektil. Nabídka není kdovíjak široká, typově se od sebe jednotlivé kousky liší především v rychlosti útoků, a tak zde naleznete bleskové, ale málo účinné dýky, a naopak extrémně pomalá, neobyčejně drtivá válečná kladiva, plus několik kategorií mezi tím.

Se svou výbavou budete procházet jednotlivé místnosti, které je třeba vyčistit od všech nepřátel, čas od času narazíte na speciální sál, kde je možné třeba získat nového přívržence, nějaký ten materiál na stavbu či vaření, případně vypravěče, který vás více zasvětí do příběhového pozadí. Zdaleka nejčastěji ovšem potkáte potulného vykladače tarotových karet, které tu fungují jako buffy. Postupným sbíráním různě po světě si kompletujete balíček, ze kterého vám následně kartář vždy nabídne dvě možnosti. Lze tak získat třeba větší počet životů, silnější útoky ve dne nebo v noci a podobně.

Každý dungeon musíte projít několikrát a porazit několik jeho minibossů, aby se vám otevřela cesta k jedné ze čtyř hlavních žab na prameni. Jednotlivé průchody nejsou nijak dlouhé, pohodovým hraním vám jeden zabere zhruba deset minut. Pokud cestou zemřete, přijdete o část získaných pokladů a kult se na vás bude koukat skrz prsty, což se projeví poklesem víry. Zmínění čtyři biskupové budou různými způsoby vaše snažení mařit, a tak třeba na vaše stádo sešlou mor, případně pomotají jednomu z vašich přívrženců hlavu do té míry, že se na vás vrhne se zbraní v ruce.

Dungeony můžete navštěvovat i po jejich dokončení. Nepřátelé budou o něco silnější, můžete získat další materiál či proviant a porazit silnější variantu bosse, ze které dostanete předmět pro jeden z vedlejších úkolů. Ačkoli Cult of the Lamb může působit jako relativně malá hra, dá se v ní utopit velmi slušné množství času a za své peníze (kolem 650 korun) dostanete patřičnou hodnotu.

Nejkrásnější kacířství

Jedním z nejsilnějších aspektů hry je její grafické zpracování. Ačkoli jsou postavičky velmi jednoduché a ručně kreslené prostředí nedosahuje míru detailů, které nabídl třeba předloňský Hades, Cult of the Lamb přetéká osobností jako korýtko na odtok krve u obětního kamene. Ačkoli se zabývá dost temnými tématy a jako vůdce sekty můžete dělat skutečně HROZNÉ věci, stylizace je natolik roztomilá, že i jehně, kterému teče z očí krev a třese se v transu z démonického vnuknutí, máte chuť okamžitě poňuchňat.

Své malé kultisty můžete během indoktrinace přejmenovat, a dokonce jim i změnit podobu. Pokud byste chtěli mít sektu složenou ze samých prasátek nebo lištiček, nic vám nebrání. Absurdnímu tématu zvolená stylizace, která mísí satanské symboly s někdy až dětsky namalovanými postavičkami, zkrátka neuvěřitelně sedne. Extrémně podařená je i hudba, od klidných motivů při správě vísky se hra nebojí sáhnout i k temnějším melodiím, když zrovna pácháte něco nepěkného.

Cult of the Lamb je mým indie miláčkem pro rok 2022. Ačkoli je hratelnost poměrně standardní a v roguelite části nikterak nepřevyšuje svou konkurenci, originální námět a zábavně zpracovaná péče o vlastní sektu mě chytly za srdce a překonaly očekávání, která před časem vzbudil první trailer. Pokud máte blízko k 2D rubačkám, pečování o zvířátka a k manipulování s masami, je tohle rozhodně hra pro vás.

Nejlepší (dle let) humor pro Nintendo Switch před 2025