South Park

The Fractured But Whole (což je mimochodem nejlepší název hry v historii vesmíru) kráčí poměrně věrně ve šlépějích svého předchůdce. Pakliže jste s jedničkou strávili čas, herním základem vás pokračování nepřekvapí, což ale nijak zvlášť nevadí, protože není potřeba spravovat, co tak dobře fungovalo. Celá taškařice se opět odehrává pouze v titulním městě a několika přilehlých lokacích. To by se vlastně dalo považovat za jeden z mála záporů, poněvadž procházet stejné lokace tam a zpět klidně několikrát bývá zpravidla proti hráčově srsti, ale na druhou stranu, kde jinde by se měla odehrávat hra ze South Parku, když ne... v South Parku, že.

Seriáloví diváci nicméně vědí, že pod nánosem prasáren se skrývá velice chytrá záležitost, která se s mrazivou přesností dokáže opřít do palčivých témat. V tomto ohledu působí herní zpracování zpočátku trochu rozpačitě. Je totiž přeci jen rozdíl absorbovat jeden díl seriálu, koncentrovanou dávku, ve které se mísí fekální humor se sociálním komentářem a zpravidla i nějakou pointou, a pozřít to samé dvacet hodin v kuse, protože se kvůli tomu rovnováha prvků lehce posouvá.

Zděšení však není namístě, herní South Park rozhodně není samoúčelná chlívárna, ačkoliv tak prvních pár hodin působí. Point a až nepříjemně trefných společenských glos nabízí více než dost, jen na ty opravdu výživné si musíte chvíli počkat. Tvůrci jejich přítomnost ostatně naznačují již při tvorbě postavy, kdy tmavší odstín kůže znamená vyšší obtížnost. Tedy, reálně neznamená, náročnost bitek si pak nastavujete samostatně, ale "Boje to sice nezmění, ale jinak to ovlivní naprosto všechno v celým zbytku tvýho života," jak vám hra nezapomene sdělit.

Coon and Friends

Hlavní témata, která si tvůrci tentokrát berou na paškál, jsou dvě. Superhrdinská klišé a závislost na sociálních sítích spolu s jejich nečekanou silou a schopností ovlivnit lidský život v dnešní době. Cartmana a kamarády už nebaví hrát si na Klacek pravdy a místo toho se rozhodnou založit marvelovskou franšízu, jenže na to jsou samozřejmě potřeba peníze.

Nic se nezdá jednodušší než získat stodolarovou odměnu vypsanou za nalezení zmizelé kočky - a to je v podstatě hlavní dějová linka. Nikoho však jistě nepřekvapí, že vás zdánlivě banální premisa provede rozsáhlým a jaksepatří absurdním vyprávěním, ve kterém narazíte na feťáky, kult starých bohů, zmutované šesťáky, kterým někdo přidělal více zadků, parodii na Hooters, nindži, striptérky, krabí lidi prodávající telefonní tarify, nadržené kněží, satanská lesní zvířátka a tak všelijak podobně. Zkrátka vše, jak má být.

Veškeré aktivity je navíc samozřejmě potřeba dokumentovat dostatečným množstvím selfies, aby byl instagramový moloch nasycen. Všichni přece víme, že hodnota existence každého z nás se počítá v množství lidí, co sledují náš profil, no ne? TFBW se ale neomezuje na dva cíle, se spravedlností sarkastického dělostřelectva bombarduje a zesměšňuje, na co si vzpomenete. Rasové stereotypy, ale zároveň také přecitlivělost na ně. Bigotní venkovany, obchody se zbraněmi, despekt bankovních úředníků, policejní šikanu a tak dále. Ušetřena samozřejmě nezůstanou ani vděčná témata jako náboženství a politika.

Do podobných věcí se ale obouvá každý druhý stand-up komik a komentuje je nespočet satirických článků, skečů a seriálů. Televizní South Park však kope jinou ligu díky neobyčejně svěžímu mixu dětsky naivního pohledu na věc s rozebíráním dospělých témat, to vše pod komickou vrstvou tělních tekutin. Směska, která by, ruku na srdce, vlastně ani neměla fungovat, ale nic si z toho nedělá a klidně si drze funguje.

Je proto vlastně největším kompliment prohlásit, že právě tohle vyznění se výborně daří vystihnout i v herním South Parku. Jen těch prasáren mohlo být trochu míň, protože, stejně jako v případě moc častého a intenzivního násilí v hororové hře, člověk znecitliví a vtípky pak fungují hůře, než by mohly. Ale to už je samozřejmě otázka osobního vkusu.

Lovec artefaktů

Prokletím našeho značně interaktivního média je, že povedená atmosféra a humor nestačí, musí se to ještě k tomu dobře hrát. Není však důvod k obavám, protože schopnost postavit kvalitní RPG tvůrci prokázali už u Klacku pravdy, a v Natržené řiti ji jen potvrzují. Základem je poměrně bytelný systém, který počítá s různými druhy poškození, negativními i pozitivními efekty a útočnými, obrannými i podpůrnými dovednostmi.

Hra poskytuje v podstatě neustálou progresi, protože zpočátku konceptuálně jednoduché bitky po celou dobu rozšiřuje a ozvláštňuje. Postupem času odemykáte další a další superhrdinské třídy, můžete míchat více schopností, a odemykáte nové druhy jednorázového vyvolávání. Se zvyšováním úrovně se navíc otevírají sloty pro vybavení, zde artefakty, jež poskytují nejen bonusy do primárních i sekundárních statistik, ale občas i zcela speciální atributy.

Vrcholem jsou pak superschopnosti přímo pro vaši postavu. Umíte totiž vypustit tak brutální pšouk, že potrháte časoprostor (hra je tedy zcela podle pravdy). A třeba tím soupeři seberete tah. Nebo aktivujete místní obdobu bullet timu. A ano, bude to potřeba využívat.

Poslední vylepšení se odemykají sotva hodinu dvě před závěrem hry, což znamená, že nikdy není nouze o motivaci posilovat postavu. Levely navíc sbíráte nejen bojem, ale i postranními aktivitami. Řešením puzzlů, rozšiřováním kolekce yaoi (včetně slovní hříčky o spermatu v japonštině, bravo) a samozřejmě kanonádou selfies a hromaděním lajků. Všechno to jsou smysluplné a dobře nastavené mechaniky, jen oděné do satirického a parodického hávu. Fekál nefekál, takhle má v jádru vypadat dobře nadesignované RPG.

Za slavné vítězství

Samotné bitvy jsou v TFBW jedním slovem parádní. Za výbornou zábavou stojí dvě hlavní ingredience. Tou první je bojový systém sám o sobě, který po vzoru některých JRPG kombinuje tahový přístup s real-time prvky. Postavy se mohou každé kolo pohnout a použít schopnost nebo předmět. Drtivá většina dovedností je plošných, takže je potřeba hrát pozičně. Pokud navíc odrazíte nepřítele do překážky či spolubojovníka, způsobíte mu poškození navíc a podobně.

Při každém útoku se navíc rozsvítí malinká QTE minihříčka, po jejímž zvládnutí přijde kritický zásah. I pokud vás ze zkratky QTE popadá psotník, není potřeba znechuceně opouštět místnost, protože se jedná o takovou maličkost, že vůbec neruší, naopak příjemně ozvláštňuje boj. Když navíc vidíte, že se soupeř chystá k devastujícímu útoku, můžete jednou za několik kol vypustit časoprd, kterým mu přerušíte tah. Jistě není potřeba obzvlášť vypisovat, jak kriticky důležité je dobře načasované použití této schopnosti, zejména u obtížnějších bojů. Možnosti, jak sestavit partu a poskládat schopnosti vlastního hrdiny, jsou nepřeberné. Postavy nabízí různé druhy souher, navzájem se doplňují, a experimentovat je zde radost.

Druhou přísadou je pak nevšední originalita a kreativita, se kterou tvůrci designovali boje a jejich mechaniky. Jen velmi málo z nich se sestává z nudného střídání dvou stran, dokud jedna nepadne. Taková jsou v podstatě jen "náhodná setkání", kterým se ale téměř vždy lze vyhnout. V bitkách, jež jsou součástí dějové linky, se tvůrci otěžemi představivosti nenechali brzdit a výsledek stojí za to.

Jednou je potřeba utíkat před morbidně obézní striptérkou, aby vás nerozdrtila svými mastodontními hýžděmi, a přitom se vypořádat s nájezdem běžných lehkých žen z druhé strany. Normální páteční večer, jinými slovy. Pak zase přemoci Buttersova tátu, který kolem sebe hází plošné zarachy. Ještě štěstí, že jste na zaracha immuní, ale kamarádi takové štěstí nemají, takže je občas musíte odzarachovat, když to od rozčíleného dospěláka zrovna schytají. Jindy budete uhýbat proudům červených lego kostek. Jsou totiž láva a v lávě stát rozhodně nechcete. Nebo třeba zapalovat při boji kupičky konopí, protože cílem je zkouřit protivníka.

Všechny speciální cíle a zvláštní okolnosti boje naprosto hladce sedí do celého systému, nepůsobí jako něco navíc či zbytečného. Tohle se zkrátka jednoznačně povedlo a příběhové bitky jsou díky tomu perla vedle perly. Doporučení ohledně obtížnosti je pak jasné - zvolte tu nejvyšší. Tedy, ne, že si máte udělat černocha, ale nastavte si nejvyšší náročnost soubojů. Zejména ke konci tak představují příjemnou výzvu, při níž je potřeba přemýšlet a občas i stavět partu na míru protivníkovi, což je ideální stav.

Logická flatulence

Výtečnou bojovou složku bohužel doprovází lehce pokulhávající nebojová, a to je také důvodem, proč v hodnocení nesvítí vyšší číslo. Rozhovorů nebo podobného RPG koření se zde nedočkáte, respektive probíhají v cutscénách, kdy je nemáte možnost ovlivnit. Veškerá aktivní hratelnost se tak soustředí do řešení hádanek, které se ale příliš nepovedly.

Stojí na využívání zhruba pěti nebojových schopností na předem daných místech. Toť vše. Když se ale všechny puzzly v pětadvacetihodinové hře dají popsat jednou větou, není něco v pořádku. Jakmile uvidíte větrník, použijete vždy jednu schopnost. Trubka znamená pokaždé jinou. Elektronický panel zase jinou. Místa, kde je použít, jsou nepřehlédnutelná, a rébusy kvůli tomu naprosto primitivní, což znamená, že je zkrátka není zábava řešit. Ničemu nepomáhají poměrně zdlouhavé a hlavně nepřeskočitelné animace v těchto chvílích. Tedy, ony trvají zhruba pět vteřin, ale když už je vidíte po osmdesáté, nezbývá než protáčet panenky.

Obdobně zdlouhavé je občas i přebíhání od úkolu k úkolu, když zrovna poblíž není bod pro rychlé cestování. Tím jsme ale rovnou vyčerpali negativa hry a kriticky pozdvižený prst musí zase poslušně dolů. Zbytek je totiž uragán humoru, trefné satiry a fantasticky nastavených a nadesignovaných bojů, které stojí na RPG systému, za jaký by se nemusel stydět žádný jiný zástupce žánru. Odbudeme si tedy nepříliš objevné prohlášení, že pokud vás druh vtipu televizního South Parku nebaví či dokonce uráží, dejte od The Fractured But Whole ruce pryč, ale jinak je nám ctí hru ze srdce doporučit.

Nejlepší (dle let) humor pro PlayStation 4 před 2025