Kingdom Come rozhodně není dokonalý prožitek. Ale zároveň je výjimečný. Jeho poklidný nástup a pomalá gradace umožňuje ponořit se do dechberoucí a neuvěřitelně autentické atmosféry způsobem, kterého by se člověk od dynamičtějšího titulu nedočkal. Hře se musíte přizpůsobit, přistoupit na její pravidla, protože ona vám ústupky dělat nebude. Pokud se vám to ale povede, uvidíte a zažijete nejlepší zpracování středověku, jaké jste kdy mohli hrát.

Nad Skalicí dým

Jindřich se má dobře. Jeho život netěžká břímě zodpovědnosti. Sice by se jednou chtěl podívat za humna, ale momentálně je kovářským synem v učení svého otce. V hospodě obletuje šenkýřku, s kumpány provádí alotria, pomáhá u kovářského měchu a tajně se zkouší učit šermu od žoldáků. Jenže pak na obzoru rozkvetou korouhve Zikmundova vojska. Není v tom nic osobního, uherský král jenom potřebuje stříbro ze skalických dolů, aby mohl dál platit armádu, ale Jindrův život se pod botami nájezdníků změní jednou provždy.

Kostru příběhu by šlo s nepříliš extatickým výrazem označit za silně klasické vyprávění o pomstě se zvratem, který odhadnete po zhruba třinácti vteřinách hry – tedy pokud už jste si ho někde nepřečetli dřív. V závěru se zápletka bohužel nevyhne ani troše patosu, který nebyl potřeba. I průměrný příběh však může bavit, pokud je dovedně podaný. Tady se Kingdom Come naopak zachraňuje, protože pisatelský um je zjevný v dialozích i výborně navržených cutscénách.

Poměrně záhy se navíc k banální pointě přidávají i dobové mocenské pletichy, což celkový dojem z příběhu vylepšuje. Už tady lze totiž rozpoznat jeden z největších kladů celé hry, tedy odzbrojující nadšení a zápal pro tematiku. Hra se nebojí vysvětlovat poměry mezi šlechtou, motivace pánů ke svému jednání a podobně. Vše do nejmenšího detailu. Pokud ve vás navíc dříme historický zájem, najdete zde také rozsáhlou několikasetstrannou encyklopedii se záznamy o středověkých zvycích, význačných postavách, událostech a místech. Nadšenec může jejím čtením strávit několik příjemných hodin.

Posázaví

Herní plocha se rozkládá na ploše šestnácti kilometrů čtverečních, což se může zdát jako poměrně málo ve srovnání s jinými otevřenými světy, ale je potřeba si uvědomit, že jde o pečlivou ruční práci. A je to opravdu znát. Procházet s citem (a podle dobových plánů) budované lokace, nasávat a opájet se náladou míst, ve kterých nenarazíte na věc, která by se tam nehodila nebo nějak rušila, tne do živého úplně jiným způsobem než prodírat se stovkami kilometrů strojově generované šedi. Zaslouženě klobouk dolů.

Z hlediska hratelnosti je mapa poměrně sympatickým kompromisem mezi strohostí Morrowindu a nákupním seznamem známým třeba z ubisoftích světů. Na nějaký ten otazník sice sem tam narazíte, nemusíte tedy (bohužel) všechno hledat svépomocí, ale to je ústupek moderní době. Zadavatelé questů se soustředí do vesnicí a měst, tedy míst, kde byste lidi, co potřebují pomoc, nejspíše opravdu potkali. Hra rovněž poskytuje navigaci k vyřešení úkolů, ale nečekejte, že byste vždy jeli slepě za šipkou jak na školním výletě – Kingdom Come vám nezřídka k úkolu typu „najdi vraha“ označí celé město, a snažte se.

Víno, ženy, pivo, víno, občas trochu zpěvu

Úkolů budete plnit celé tucty. Bylo by s podivem, kdyby padlo padesát ran a všechny do černého. To se nakonec opravdu nestalo, přijde hrstka zásahů na kraj terče v podobě poměrně unylého pobíhání mezi desítkami postav v sekvencích dialogů. Několikrát zazvoní i šíp zlomený o zeď někde za cílem, když se hra vytasí s pár otravnými úkoly s donášením deseti kusů toho a patnácti tamtoho a to už se vám protáčí panenky.

Na druhé misce vah ale vítězí zbylé questy. Řada nápaditých point, zajímavých vyvrcholení a neotřelých postupů bez větších problémů odsune občasné přešlapy do zapomnění. Zejména úkoly hlavní dějové linky by se hodily rovnou za rámeček a na zeď, protože mezi nimi narazíte na kousky, které těžko hledají konkurenci. Detektivní pátrání po jednom z bandy vyvrhelů jste si možná vyzkoušeli v betě, ale co třeba chvíle, kdy musíte vstoupit jako novic do benediktinského řádu, abyste splnili úkol v klášteře, přičemž je ale zároveň třeba dodržovat mnišskou řeholi, jinak byste se prozradili? Výtečná záležitost.

Vedle vážných chvil se na vás v nemenší míře chystají i odlehčené situace. Jak se sluší na slovanské prostředí, v drtivé většině případů v nich hraje roli menší oceán alkoholu, jadrný humor, a nakonec třeba, aby bylo vše, jak má být, pořádná hospodská řežba.

Kingdom Come v takových chvílích vzbuzuje rozvernou a příjemnou náladu. Vykresluje středověk také z té světlejší stránky, poskytuje kontrast ke vší té robotě, úmoru a nemocem. Předkládá celistvý obraz, což ještě podporuje, budeme se opakovat, fenomenální atmosféru. Do hry je neuvěřitelně snadné se ponořit, nechat se pohltit a s údivem zjistit, že venku už svítá.

Vlastní cestou

Propagovaným aspektem byla svoboda v řešení problémů. Tvůrci slib splnili, ačkoliv se celkem očekávatelně nedá mluvit o stoprocentní volnosti, spíš o několika stezkách, které většinou vedou k jednomu cíli. Je tedy jen na vás, zda věci potřebné pro splnění questů získáte poctivě, ukradnete, nebo třeba někoho přemlouváním či vyhrožováním dostanete do pozice, kdy nakonec vlastně ani nebudou potřeba.

Hra se nevyhnula občasnému trápení s kontinuitou. Pokud třeba máte štěstí a povede se vám přeskočit část questu, například tím, že cílovou postavu či místo objevíte předčasně a náhodou, příběh pokračuje, ale texty většinou počítají s tím, že jste nic neobešli a pracují třeba se jmény či tématy, která by Jindřich v takovou chvíli správně neměl znát, protože vynechal pasáž, kdy s nimi přišel do styku. Nejedná se však o zrezivělý rachot hroutícího se stroje, spíš zavrzání pantů, které to chce časem ještě promáznout.

Také nutno poznamenat, že ačkoliv to není úplně elegantní balet, dokáže hra vybruslit i z velmi svízelných stavů, kdy už by jeden opravdu čekal, že se rozbije. Třeba vám dojde trpělivost, když po vás místo pokračování v příběhu nejdřív zase někdo chce nějakou protislužbu, potměšilý úsměv z vidlákovy tváře smažete palcátem, pobijete přiběhnuvší stráž, pár nevinných vesničanů (když už, tak už), zajatci, kterého jste měli vyslechnout, rozmlátíte hlavu na kaši a chystáte se načíst uloženou pozici... ale nakonec to není potřeba. I po podobném masakru a rázném vystoupení z kolejí, které hra přichystala, je totiž možné úkol uvěřitelným způsobem dokončit.

Šermíř, čtenář, alchymista

Jestliže při popisu mapy zazněl náznak přirovnání k Morrowindu, v oddělení RPG systému už je paralela k elderscrollsovskému řešení daleko zřetelnější. Stejně jako hrdina z děl od Bethesdy se Jindřich zlepšuje v tom, co dělá, zkrátka tím... že to dělá. Chcete být zdatným čtenářem? Musíte kovářského synka nejdřív naučit číst, a pak ho v tom cvičit. Přejete si mít zdatného šermíře či lukostřelce? Hybaj do arény nebo na střelnici či do lesa na lov.

Vždy po získání několika úrovní v nějaké dovednosti dostanete ještě bod, kterým si můžete pořídit některý z perků, jenž dál rozvine Jindrovy schopnosti v daném poli či dokonce poskytne drobný bonus do jiného. Jedna z dovedností se mimochodem zaměřuje i na pijanství a najdete v ní epesní perky jako „pravý Slovan“, „ochmelka“ či „namazané panty“, které zvyšují výřečnost v opilství a snižují ji při kocovině. I zde je tedy všechno stoprocentně podle pravdy.

RPG mechanismu není co vyčíst. Dobře funguje, jednotlivé dovednosti se navzájem doplňují a spolupracují, vše je intuitivní, plynulé a přirozené. Hlavně ale, a to je nejdůležitější, Kingdom Come hráče za snahu a trénink odměňuje zadostiučiněním z toho, že vylepšení dovedností jsou na hratelnosti opravdu výrazně znát.

Máte zkrátka pocit, že Jindra pod vaším vedením doopravdy roste, a jste na něj pyšní. Alchymista matador může s klidem šidit recepty a i přesto sekat lektvary jak na běžícím pásu, mluvka se mění v konverzačního mága, kterému všichni tančí, jak píská, hromotlukovi se oponenti bázlivě klidí z cesty a protřelý tichošlápek je jak noční vánek. Nebo se třeba naučí skrýt své kroky do zvuku deště.

Přidejte ještě fakt, že zvolené oblečení a jeho čistota opravdu hrají roli. Není to tedy mechanika jen do počtu, ačkoliv občas opět zaškobrtne zmiňovaná kontinuita – to když třeba získáte kvalitní zbroj dřív, než s tím hra počítala. Postavy vás pak zdraví jako rytíře, ale v následném textu s vámi zase jednají jako s nuzákem, protože jím v tu chvíli ještě máte být. Je to občas malinko úsměvné, ale nejedná se o nic, co by dramaticky bořilo zážitek.

Naopak, pozorovat, jak se obchodník podiví, jestli vás někde po cestě nepřepadli, když za ním zajdete od hnoje od hlavy až k patě, či jak úlisně poklonkuje v případě, že si to k němu namíříte nablýskaní a vypraní z lázní, je paráda. A jsme zase u té atmosféry a pohroužení do děje. Vžití se do situace, pokud se necháte strhnout, je v Kingdom Come neskutečné a RPG systém mu jen pomáhá.

Na ostří meče

V úvodu tohoto textu padlo, že hra nebude dělat ústupky a je třeba se ji přizpůsobit, pokud si ji chcete užít. Soubojový systém by si tohle heslo mohl strčit za klopu a chodit s ním do společnosti jako s butoniérou místo karafiátu. První dojmy jsou totiž rozpačité. Boj je těžkopádný, dynamiky nepobral, co by se za nehet vešlo, a neučesané bušení nazdařbůh přináší spíš rozmrzelost než kdovíjaký válečnický trans.

Ale dejte tomu chvíli! Je totiž potřeba dodat dvě věci. Zaprvé: Bojový systém v Kingdom Come je natolik odlišný a neobvyklý, že je zkrátka potřeba čas, než ho dostanete do ruky. A hlavně zadruhé: Hrajete záležitost, která je každým coulem RPG. Bojovat se musíte naučit nejen vy doma v křesle, ale především sám Jindřich. Zpočátku tedy máte pocit neohrabaného slabocha, protože jím vaše postava prostě opravdu je. Jakmile jsou ale oba body splněny, víte, co děláte, a ví to i mladý kovář, zábava a satisfakce z boje stoupá strmě vzhůru a někdy od třetiny hry začne i skeptikovi docházet, že má před sebou fantastickou věc.

Duely těžkooděnců jsou nesmírně autentické, šermíři ladně tančí v parádách a ripostách, každý drtivý dopad palcátu zabrní až rukou na myši. Zpracování bojových technik a jejich navázání na sebe je bezkonkurenční a i šermířský laik pochopí, že tady se podařilo něco neobyčejného. Něco, co tu ještě nebylo.

(Mimochodem, právě zmiňované riposty je potřeba se naučit od Bořka na sever od Ratají, Jindřich je sám od sebe dělat nebude a hra vás k tomu nenavede, takže by se klidně mohlo stát, že tuto možnost přehlédnete a budete bojovat bez nich, což by byla nebetyčná škoda. Tak pozor na to.)

Zásahové zóny nejsou stoprocentně realistické a je trochu škoda, že nelze nijak pořádně specificky cílit například na slabá místa zbrojí, ale i tak neodejde žádný sadista s prázdnou. Údery do méně pancéřovaných částí samozřejmě bolí víc a třeba přesnou ránou do hlavy, ideálně do nekrytého obličeje, lze vyřešit duel ve vteřině. Protivníka v plném plátu je naopak potřeba unavit, proměnit jeho ochranu v železnou klec a pak ho v ní prostě umlátit. Středověk, jak má být.

Jeden za všechny

Hromadné boje na vás čekají celkem tři a nakonec se povedly až překvapivě dobře, ačkoliv ne s úplně čistým štítem. Občas se některý z bojovníků o něco zasekne a jakmile na jedné straně zbývá už jen pár mužů nebo třeba jen jeden poslední, chumel protivníků, co se ho snaží hlava nehlava jeden přes druhého ubodat, působí spíš komicky.

Odhlédneme-li od podobných zaškobrtnutí, je zpracování povětšinou kvalitní. Veškeré finesy jdou stranou, pořádně nevíte co, kde, jak, břinkot a ryk kolem dokola, nárazy ze zad či neviděného boku, při kterých děkujete všem svatým za plátovou zbroj, dezorientace a hektické výpady zbraní, jimiž se ze všech sil snažíte alespoň netrefit spolubojovníka. Takhle nějak si představujeme skutečnou středověkou bitvu.

Vlastně jediné, co si ohledně soubojů zaslouží pokárání, jsou situace, kdy bojujete sami proti přesile. Nepřátelé si dost často překáží, AI se vám nijak nesnaží dostat do zad, což by bylo logické, nebo vás alespoň zasypat údery z víc stran. Větší zaměření spíše na duely a menší půtky či větší agresivita a úskočnost přesily by hře prospěly.

Pozor, Viléme, tele!

Nepřijdou-li vám kusy nabroušeného železa jako ideální nástroj, kterým by se měl Jindra vyjadřovat, můžete se dát na lukostřelbu. Její zpodobnění je už o něco konvenčnější než šerm, ale i přesto nelze hovořit o jednoduchosti.

Luk nemá žádná mířidla. Nezkušenému lučištníkovi se chvěje ruka, ale jak se hrdina zlepšuje, dokáže střílet s větší přesností. Hlavně je ale potřeba brát v potaz vzdálenost od cíle a počítat s balistickou křivkou. A to dokonce v závislosti na luku, protože je jasné, že klacek z nejbližšího křoviska napnutý špagátem vypustí šíp do hrozivé vzdálenosti zhruba dvou metrů, ale když se vám dostane do ruky stoliberní luk, vypálíte takovou pecku, že by ji nezastavil ani průměrný strom. Jenže, stejně jako ve skutečnosti, střílet ze stoliberního luku chce pořádnou páru a dovednost. Nečekejte, že to Jindřich bude umět hned.

Pocit ze zásahu je výborný, protivníci reagují uvěřitelně, a tak musí jediná lučištnická výtka směřovat opět k lehce pokulhávající umělé inteligenci. Jakmile je na scéně víc aktérů, vše je v pořádku, ostřelujete nepřátele zpoza vlastních šiků. Problém nastává, pokud je lučištník sám.

Je vcelku jasné, co hra čeká, že uděláte. Jste-li sami, máte nejdřív počastovat přibíhající nepřátele několika šípy, pak přepnout na zbraně nablízko a pustit se do ruční práce. Když to ale neuděláte, dá se s trochou cviku postřílet i několik nepřátel třeba z metru. Nutno jim však dát ke cti, že dotírají svědomitě a zkoušet takový druh boje s lukem není žádná selanka.

Horší je situace, kdy se potkají dva lučištníci, protože dokud nepřepnete na meč, neudělá to ani oponent. Sice se snaží odstupovat, ale pomalu, takže pokud ho vlastním pohybem nenecháte nabrat vzdálenost, pokocháte se pohledem na dva borce, co do sebe solí šípy z velmi důvěrné, až intimní vzdálenosti.

Neviděn, slyšen

Systém otevřeného boje je tedy originální a až na občasné skřípání AI také povedený. Oproti tomu stealth se vydává po přísně tradiční, thiefovské stezce. Kingdom Come vyznává spíše akčnější archetyp, tedy styl preferující rychlost a poziční hru před sáhodlouhým vyčkáváním a využíváním repertoáru různých udělátek. Nepřátelům můžete okořenit víno či jídlo v kotlíku trochou jedu, ale zbytek bude na vhodném oblečení, měkkých tichých botách, dobrém čtení situace a vaší dýce.

Zvuk hraje ve hře větší roli, než bývá u stealthových obvyklé. Žádné zabití není úplně tiché, protože i přes ruku zacpávající ústa se nějaký hluk přeci jen prodere, a nepřátelé rozhodně nejsou hluší jak pařezy, naopak slyší velmi dobře. Zejména pokud se tedy pokoušíte o „plížení“ v plátu, kdy jste nenápadní jak splašený kanec v železářství.

Každá akce, usmrcení, omráčení tedy musí probíhat dost daleko od ostatních, aby ji neslyšeli. Stealth v Kingdom Come je kvůli tomu velmi obtížný, protože nároky na přesné načasování jdou nezřídka do zlomků vteřiny, ale když všechno funguje, nabízí zadostiučinění úměrné výzvě.

Čekáte za bezměsíčné noci v klášterní zahradě. Máte totiž zprávu, že se vašeho chráněnce pokusí odstranit najatý vrah. Chvíli se nic neděje. Pak ho zahlédnete, jak se plíží ve stínech, přesvědčen o dokonalosti svého krytí. Počkáte, až se skloní, aby vypáčil zámek, několik rychlých kroků do zad a dýka v srdci. Váš svěřenec blaženě spí dál, nevěda, jak blízko byl předčasnému skonu, a vy si za monitorem můžete vychutnat skvěle odehranou scénu.

Čechy krásné, Čechy mé

Grafika už sice nevymrští z křesla samým úžasem, jak se to dařilo prvním videím, ale i přesto je na co se dívat. Příroda je pořád nádherná, vesničky věrné a interiéry zejména důležitých staveb dechberoucí. Magii také spřádá nasvícení scény, které se podařilo nastavit přesně tak, aby krajině i městečkům dodalo potřebný umělecký dotek. Navíc se jedná o krajiny i městečka, která jsou zkrátka od pohledu naše, středoevropská, česká. Zahřeje to u srdce, co si budem povídat.

I zvuková stránka a hudba se dočkaly příjemné pozornosti a péče. Zvukové efekty jsou věrné, nepřehnané a řádně naturalistické. Hudbu nemá cenu příliš rozebírat, je skvělá. Pokud vaším uším lahodí středověké melodie, budete v Kingdom Come v sedmém nebi. Rovněž potěší anglický dabing (ne, český zatím v plánu není) na velmi vysoké kvalitativní úrovni, pouze s několika slabšími místy, což lze ale vzhledem k objemu namluvených textů bez problémů přehlédnout. Respektive přeslechnout.

Nepříjemně blízké rendez-vous kosy a kamene

Možná jste na internetu zaregistrovali hrůzostrašná videa s mizícími domy a hru ničícími bugy. Vězte, že se jednalo o záběry z verze před aplikovaným day one patchem. Podobná extempore už hra nedělá (minimálně tedy ne PC verze), ale stále se nedá prohlásit, že bychom měli tu čest s kdovíjak technicky vybroušeným titulem.

Mimika a animace v rozhovorech jsou prkenné, drobné záseky při navazování animací či chyby v pathfindingu se konají na denním pořádku i mimo dialogy. Sem tam zaznamenáte menší grafický glitch, problikávající texturu či stín, prolínající se oblečení a podobně. Při boji mezi harampádím není zas tak obtížné se o něco zapříčit a kůň by si rozhodně zasloužil trochu benevolentnější nastavení toho, co dokáže zdolat, protože pokoušet se o cval kdekoliv jinde než na cestě je kvůli neprůjezdným křoviskům a otravným balvanům zábavné jak pád ze schodů.

O problémech, které podobné nedokonalosti a nepříliš přesvědčivá AI předvádí při boji či lukostřelbě, už řeč byla. A upřímně, každý z nich sám o sobě by byl naprostou prkotinou, ale když je spojíte všechny dohromady, už se dostanete na úroveň, kterou při hraní zaznamenáte. Ano, záplava pozitiv stále spolehlivě převažuje, a jakmile vás hra pohltí, bude vám trocha technického haprování ze srdce fuk, ale i přesto nelze technický stav Kingdom Come považovat za stoprocentní.

Optimalizace není úplně učebnicová, ale zároveň nejde o nic, za co by měli tvůrci klečet na hrachu. Na konfiguraci i7 7700k + Titan X se ve 4K a detailech na plnou palbu a s maximálním dohledem pohybovala okolo čtyřiceti snímků za vteřinu, přičemž nejméně jsme zaznamenali hodnotu okolo třiceti. To sice nezní kdovíjak slavně, ale je potřeba dodat, že ačkoliv se nejedná o nebesky vysoké hodnoty, byly velice stabilní, opticky tedy nedocházelo k trhání a hra byla bez problémů hratelná.

Dokonalá není, ale stojí za to

Kingdom Come: Deliverance má svoje mouchy. Ale je obrovská, jen hlavní dějová linka trvá s přehledem přes čtyřicet hodin, a to ještě zbývají další desítky hodin postranních questů. Nikdo jistě v projektu takového rozsahu nečekal bezchybnou technickou dokonalost. Ano, na trampoty narazíte, je jich celkem dost, a příběh v jádru moc invence nepobral, ale to zkrátka ustupuje do pozadí, když si člověk uvědomí, jak plná obsahu, neotřelá, jiná, pohlcující a zábavná tahle hra je.

Atmosféra, zpracování reálií a nesmírně atraktivní zasazení, tím Kingdom Come: Deliverance bez debat kraluje. Prostředí dokáže učarovat svou krásou, bojový systém je úžasný, lukostřelba povedená, stealth nemilosrdný, ale zábavný a RPG mechaniky se taktéž vyvedly na jedničku. Tvůrci mohou držet hlavu vztyčenou s rytířskou hrdostí, protože vydali výbornou hru. Nedokonalé technické stránky je škoda, ale zkuste přimhouřit oči, Kingdom Come: Deliverance se vám za toleranci bohatě odmění.

Nejlepší (dle let) historická pro Xbox One před 2024