Bez vyrušení

V pseudo roguelite akci Sifu si budete od začátku až do konce s někým jen a pouze rozbíjet ústa a kdo by snad od hry čekal cokoliv jiného, odejde s prázdnou. Ale jak už jsem naznačil v úvodním odstavci, rozhodně to neprohlašuju se zamračeným výrazem a nechystám se za to hru plísnit. Tvůrci jasně věděli, že chtějí vytvořit nezředěnou kung-fu řežbu, na nic jiného si nehráli a o nic jiného se ani nepokoušeli.

Výsledek proto působí tak upřímně, že je svým způsobem osvěžující ho hrát. Nejedná se sice o hru, která by snad byla úplně prostá příběhového pozadí, ale vyprávění zabere zlomek celkového času a v celém zbytku už budete mít volné ruce, abyste pomocí nich (a zbylých končetin) mohli rozpoutat nesmírně elegantní násilí.

Při hraní Sifu má člověk podobný pocit jako při sledování filmů typu Serbuan Maut (Raid) či třeba Ong Bak nebo Tom Yum Goong (The Protector). Tah na branku je silný a přímý, tempo neustává. Dokud neseberete zbraň – to si pak zase vyzkoušíte scény podobné legendární bitce obušku proti dýce z Sha Po Lang (Kill Zone). Zážitek je čistý jak dobře zpracovaná ocel, koncentrovaný, s plynem přidupnutým na podlaze od startovní čáry až po cílovou rovinku.

Jeho síle navíc výrazně pomáhá ještě fakt, že se tvůrci nedrželi zkrátka při vymýšlení a navrhování prostředí, protože, jak známo, kung-fu bitky mají s přehledem největší říz, když se odehrávají v příhodné scenérii. Nepřátele tak budete pomocí jiné úrovně bití posílat do jiné úrovně bytí v paneláku jak vystřiženém z již zmiňovaného Raidu, v neonovém nočním klubu, v blyštivém muzeu moderního umění a podobně.

Žádné dvě lokace si nejsou na pohled podobné a prakticky každá scéna, každá bitka se může pochlubit něčím svým, nějakým vizuálním prvkem, kterým se vyznačuje oproti ostatním. Řežba uprostřed rozpracovaného uměleckého díla? Samozřejmě. Ve sněhovém zátiší? Ale jistě. V orientální zahradě vnitřního klidu, jež se po vaší návštěvě změní na orientální zahradu vnějších pohmožděnin? Že se ptáte!

Sifu je obrovská stylovka, neposkvrněná a ryzí, která má potenciál už jen svým způsobem prezentace přivést každého fanouška kung-fu filmů a všeobecně bojových umění do stavu nezřízeného blaha. Paráda!

Smrtelný nesmrtelný

Hra by se v základu dala prohlásit za roguelite, ale... ne tak docela. Má totiž poměrně originální systém, kterému podřizuje jednotlivé pokusy. Jak už jste možná zaznamenali z informací uvolněných ještě před vydáním, klíčovou roli hraje hrdinův věk – protagonista vstupuje na cestu pomsty jako dvacetiletý mladík a po každém dílčím selhání zestárne, přičemž počet smrtí v řadě se rovná počtu let, který bojovníkovi přibude na krku. Jinak řečeno, když poprvé padnete k zemi, probudíte se v jedenadvaceti, po další smrti ve třiadvaceti a tak dále.

To ale není všechno. Porážka obtížných protivníků tohle počítadlo zase snižuje, což ve výsledku znamená, že (ostatně stejně jako kompletně celá hra) všechno v první řadě závisí na vaší dovednosti. Sem tam umřít není žádný větší problém, ale když to pokazíte víckrát po sobě, najednou se na vás nasypou celé dekády, hrajete za vetchého starce (který je ale, pravda, stále schopný prokopnout zeď) a šance dobrat se zdárného konce jsou minimální.

I nezdařené pokusy vás nicméně posilují – za body získané bojem můžete pro svého válečníka odemykat nové schopnosti a techniky, přičemž pokud některou z nich pořídíte v rámci jednoho pokusu pětkrát, zůstane zpřístupněná napořád a budete ji mít k dispozici pokaždé hned od začátku.

K tomu všemu ještě budete muset vést v patrnosti trojici svatyň v každé úrovni. U nich si lze pořídit bonusy, které budou aktivní po zbytek jedné seance. Jedná se o výborně nastavenou mechaniku, protože váhání, co zvolit, je zapeklité, až z toho kolikrát zahrozí mírný bolehlav. Všechna vylepšení jsou totiž znát, všechna potřebujete a rozhodně chcete, ale vybrat si můžete vždy u každé svatyně jen jedno.

Některá z nich jsou navíc omezená věkem – vezmete si je hned, dokud jste mladí a ještě můžete, nebo se posílíte něčím jiným a budete si věřit, že k další svatyni dorazíte bez smrtí a bonus se neuzamkne? Těžká volba. Bude jen a pouze vaše.

Opakováním k dokonalosti

Sifu naštěstí nijak brutálně nenutí k návratům úplně zpět na startovní čáru. Celkem na vás čeká pět úrovní a hra si pamatuje nejnižší věk, kterého se vám při vstupu do každé z nich podařilo dosáhnout. A od něj pak můžete začínat vždycky.

V rámci každé lokace si ještě k tomu časem otevřete zkratky, které zůstanou zpřístupněné permanentně, a level je tak de facto potřeba proběhnout úplně celý jen napoprvé, pak už můžete části milosrdně přeskakovat, budete-li chtít. Jenže... ano, snížíte tím sice riziko stárnutí, ale na druhou stranu zase vynecháte několik bonusů ze svatyň, které by později mohly citelně chybět. Kterou cestou se nakonec vydáte, závisí jen na vás. Respektive na tom, jak moc si budete věřit.

V praxi to nakonec znamená, že každou úroveň zvlášť můžete opakovat pořád dokola, dokud nejste spokojení s tím, v jakém věku se ji povedlo splnit, než se pustíte do té další, a ještě si u toho postupně napořád odemykat nové techniky a údery. A pokud vám teď trochu poklesla ramena, že takhle to přeci není žádná výzva, dovolte mi vás s mírně jízlivým úšklebkem ubezpečit, že se opravdu nemusíte bát. Zkratky nezkratky, Sifu je pekelně těžká hra.

Be water, my friend

Konečně se dostáváme ke gró celého zážitku. A zdejší souboják, dámy a pánové, zdejší souboják je prostě jedna báseň. Čistě technicky vzato je nápadně podobný tomu ze Sekira – všichni mají měřák postoje, a jakmile ho nejen pomocí útoků, ale i perfektního krytí nepřátelských výpadů rozbijete, můžete provést jaksepatří drsnou dorážečku, při níž se lámou kosti a létají zuby.

Žádná stamina neexistuje, útočit i uhýbat můžete neustále, což hra reflektuje zběsilým tempem akce, minimálním prostorem na chybu, neúprosnými požadavky na rychlost reakce i sledování okolí a krutým trestáním každé špatně odhadnuté situace. Ano, zkrátka Sekiro. Ale ono se mi nějak nechce za to hru kritizovat, souboják ze Sekira je koneckonců jeden z nejlepších, které jsou k mání, tak proč ho vkusně nekopírovat? A Sifu ho navíc kopíruje s grácií a velmi kvalitně.

K dispozici budete mít kryt i úhyby, ale vtip je v tom, že zejména speciální útoky od nepřátel mohou být vysoké, nebo nízké. A podle toho je potřeba směrovat úhyb nahoru, nebo dolů. Jistě není potřeba zdůrazňovat, že když to spletete a například kopu z otočky na hlavu omylem uhnete zvednutím nohy, což by fungovalo jako obrana proti podražení, velmi svižně se odeberete do třetí úrovně Šera.

Sifu nechává jen naprosté minimum času uvědomit si, čemu vlastně uhýbáte, a i čestná férovka jeden na jednoho kvůli tomu umí být pořádná výzva. A teď si představte, že stojíte proti přesile a jen ti úplně nejzákladnější nepřátelé vás budou pozorovat, jak ostatním rozbíjíte úsměvy, zatímco oni stojí nečinně opodál jak v indickém filmu. Ne, kterýkoliv trochu lepší protivník je neustále agresivní a ani omylem vás nenechá v klidu bušit do kamarádů. Zastavit se nebo na zlomek vteřiny nedávat pozor, když vám jdou po krku tři naráz, znamená padnout k zemi.

Extrémně důležité ale je, že ačkoliv se s podlahou budete zejména zpočátku potkávat častěji než s výmoly na slovenských silnicích, bude to vždycky a bez výjimky vaše vlastní chyba. Hitboxy jsou chirurgicky přesné, ovládání je jak žiletka, nezklame, nikdy se nestane, že by vás trefilo něco, co nemělo. Na vině tak pokaždé bude příliš pomalá reakce, špatně přečtená pozice či nesprávně použitý úhyb.

To si zaslouží upřímný potlesk ve stoje, protože přesně tohle je prvek, ve kterém selhává obrovské množství jiných rádoby obtížných her. Ne tak Sifu. Sifu je tvrdý, ale naprosto férový zážitek, což motivuje to zkoušet znovu a znovu a nakonec onomu prokletému bossovi konečně rozhodit sandál.

A ono to nakonec přijde. S téměř slyšitelným klapnutím to do sebe konečně zapadne, boje s několika protivníky naráz se vymaní ze sevření beznadějného chaosu, rozpoznáte v nich rytmus, osvojíte si, co je lepší blokovat, čemu je lepší uhnout, co přerušit vlastním úderem, a nakonec získáte převahu. Vydřenou, zaslouženou a velmi, velmi uspokojivou.

Létat jako motýl, bodat jako včela

Technicky bezchybné souboje jsou pro na nich postavenou hru esenciálně důležité, ale samozřejmě záleží i na tom, jak akce v praxi vypadá. Což autoři Sifu věděli. Je totiž zřejmé, že si s tím dali obrovskou práci.

Spektrum pohybů, které se rozpoutá na obrazovce, je jedním slovem dechberoucí. Myriáda výpadů, stovky rozmanitých animací, které na sebe perfektně navazují a tvoří jeden plynulý, dynamický a zatraceně efektní tanec. Násilná poezie, bojová radost, vše ve vaší režii.

To neplatí jen pro hrdinu, nešetřilo se ani na protivnících. Jasně, jednotlivé typy nepřátel sice mají podobné sady pohybů, ale každý například na vaše útoky reaguje. Nečekejte žádný univerzální kryt, každý zlosyn se bude bránit pohybem končetin do míst, kam vaše rána opravdu směřuje. A to všechno naprosto hladce a bez jakéhokoliv viditelného zaškobrtnutí. Výsledek působí jako skutečný dialog pěstí, nesmírně organicky, chtělo by se říci až hedvábně – jen kdyby u toho nepraštěly kosti. Premiant v této disciplíně jsou souboje s bossy, zejména za bitku s tím posledním by se co do vizuálu a choreografie vážně nemusel stydět žádný kung-fu film.

Potěšení je tím větší, čím jste sami lepší. Snadné to není nikdy, ale když se nakonec povede protančit skupinou nepřátel bez jediné modřiny, nezastavitelný, nepolapitelný jak obláček kouře, zasypat protivníky bouří ran, místo rukou útočící hadi, a odcházet z místnosti plné pokořených oponentů jak pravý bůh šaolinu, je to čiročirá slast.

Křest ohněm

Hodnocení jste už viděli, a jelikož jsem hře nedal plnou palbu, je jasné, že musí přijít i několik výhrad.

Sifu je relativně krátká záležitost. Dohráno jsem měl za nějakých dvacet hodin, a to se ještě bavíme o situaci, která vznikne jen napoprvé, když nemáte otevřené zkratky a zjišťujete, jak porazit toho kterého protivníka. Každá další štace, když už umíte bojovat a víte, co na koho platí, je výrazně kratší.

Hádám, že hra velmi pravděpodobně bude skrývat ještě minimálně jeden jiný konec, nejspíš zamčený za odhalení všech indicií či za dohrání s mladým hrdinou (nebo možná úplně beze smrti – a to tedy hodně štěstí a pevné nervy, pokud se o něco takového hodláte pokusit), ale faktem zůstává, že souboják je natolik silný, že by s přehledem uživil i mnohonásobě větší rozsah. Doufám, že si tvůrci dají říct a přijdou s nějakým obsahovým rozšířením – milerád bych si ho totiž zahrál.

Což samozřejmě není žádná plamenná kritika, spíš povzdech, že bych si klidně střihl víc. Horší je už zmiňovaná obtížnost. A pozor, rozhodně si nemíním stěžovat na samotný fakt, že je hra příšerně těžká, ačkoliv se přiznám, že už jsem párkrát měl napřaženo k vzteklému hodu ovladačem do zdi a zastavil mě jen fakt, že jsem hrál na DualSense a házet s tak pěknou věcí je prostě svatokrádež. Jak už bylo řečeno, obtížnost je vysoká, ale férová, a nakonec přijdete na to, jak nepřátele elegantně pokořit a zesměšnit.

Ne, výtka směřuje k nepříliš povedené křivce náročnosti, která je všechno možné, jen ne plynulá. Po prvním prakticky rozehřívacím levelu totiž přijde raketa směrem vzhůru, až se bojím, že druhá úroveň by mohla být schopná méně mentálně zocelené jedince odradit od dalšího hraní.

Odpovídá tomu i boss, jehož druhá fáze mi přišla snad nejtěžší ve hře – samozřejmě s výjimkou úplně posledního nepřítele, který je tedy brutální, jak se sluší a patří, ale od něj už se to přeci jen čeká. Náročnost se pak po druhé úrovni drží ve stejném duchu ve zbylých třech levelech, a bossové se mi dokonce zdáli lehčí. Přeci jen by se mi býval víc líbil nárůst o něco hladší než z nuly okamžitě na sto.

A ještě jedno rýpnutí: Pokud se při boji dostanete do rohu či příliš stísněného prostoru, umí trochu zazlobit kamera. Děje se to, pravda, velmi zřídka, ale ve hře, v níž vás jeden špatně přečtený pohyb může poslat k zemi, by bylo ideální, kdyby se to nedělo vůbec. Na druhou stranu to ale zase klidně můžete brát jako součást hratelnosti, zkrátka je při bitce potřeba se hýbat tak, aby vás protivník nezatlačil do rohu.

Výborné držkobití

Při hraní jsem nenarazil na žádný problém technického rázu, zážitek nepokazil žádný bug, pád nebo propad snímkové frekvence. Grafika je pohledná a stylizované postavy s víceméně realistickým prostředím k sobě sedí až překvapivě dobře. Hudba je bohužel až na několik málo výjimek spíše nevýrazná, zvukové efekty jsou adekvátní.

To nejdůležitější sdělení zůstává: Sifu je hra o boji, ve které se skvěle bojuje. Co chtít víc? Vypadá parádně, hraje se fantasticky a těch několik výhrad, které jsem chtě nechtě musel vznést, by vás ani v nejmenším nemělo odradit. Pro fanoušky bojových umění a povedených akčních her je to zkrátka a dobře jasná volba. Jen méně zkušení hráči by měli být přeci jen opatrní, protože Sifu minimálně zpočátku vážně není žádná brnkačka.

Nejlepší (dle let) bojovka pro PlayStation 4 před 2025