Zlatý věk Need for Speed může být přitom pro každého jiný. Pro nás přišel vrchol série dávno, v podobě úplně původního Hot Pursuit z roku 1998 následovaného Porschem z roku 2000 a pak samozřejmě oběma Undergroundy z let 2003 a 2004.

Na pomyslném trůnu arkádového blbnutí máme ale určitě Burnout Paradise (2008). V něm tvůrci z Criterion Games uhodili hřebíček na hlavičku neskutečným způsobem a jsou to ti stejní vývojáři, kteří se hned poté vrhli na „konkurenční“ sérii Need for Speed. Výsledek přišel o dva roky později a k našemu potěšení se jejich reimaginace mého milovaného Hot Pursuit povedla na výbornou. No a teď se vrací.

Nač to komplikovat

Need for Speed: Hot Pursuit vás zavede do Seacrest County, kde děláte to, co bylo na NFS vždycky nejzábavnější: Jezdíte příliš rychle v příliš drahých kárách, z nichž by si drtivá většina z nás asi nemohla dovolit ani pneumatiku. A občas vás u toho honí hodně dravá a neúprosná policie.

V tomhle díle se naštěstí na žádný příběh nehraje a struktura hry je na dnešní poměry až nezvykle přímočará – prostě jen jezdíte jeden závod za druhým s cílem být nejlepší a nejhledanější šofér pod sluncem.

Inspirace Burnoutem

Criterion Games si do vývoje Need for Speed přinesli spoustu zvyků z Burnoutu a tahle inspirace je tu přímo hmatatelná: NOS se vám nabíjí za jízdu v protisměru, za těsné míjení aut nebo za používání zkratek. Herní mechaniky vás tak aktivně motivují k co nejagresivnější jízdě, protože čím víc riskujete, tím rychleji můžete jet.

Nejde přitom pouze o turbo. Bonusové body získáváte za ničení nepřátel, na jejichž sešrotování se můžete podívat ve stylovém kamerovém záběru dobře známém právě z Burnoutu. Žádný z propůjčených prvků tu ale nepůsobí nepatřičně. Jestliže jste tradicionalisté, budete se u Hot Pursuit možná trochu ošívat, každopádně podle nás byly všechny „novoty“ přínosné jak v roce 2010, tak i dnes. Rychlou závodní hratelnost dokáží totiž příjemně okořenit a zpestřit přesně tak, jak to tahle série potřebovala.

Nadčasová hratelnost

Na náš vkus jsou auta v Hot Pursuit příliš těžká a nejsou tak svižná jako třeba v posledních dílech série. S Heat jsme zase tolik času nestrávili, ale co do jízdního modelu nám jinak ostudný Payback docela vyhovoval. Na druhou stranu máme o to větší radost, když se nám tu s těžkopádným sporťákem povede nebezpečná parádička.

Na váhu aut si jde ale poměrně rychle zvyknout a klíčové stejně je, že vývojáři skvěle zprostředkovávají pocit rychlosti. Rychlá jsou jak sama auta, tak i NOS. A když aktivujete Turbo, tedy jednu ze čtyř speciálních schopností, fičí to způsobem, že budete mít co dělat, abyste se udrželi na rovince.

Schopnosti jsou mimochodem jeden z těch možná zvláštních, ovšem v praxi přínosných nových prvků. K dispozici máte vedle Turba ještě EMP, zablokování cizího EMP a hřebíky. Ano, je podivné, že pouliční závodníci disponují v podstatě stejnými možnostmi jako zdejší policejní složky (za které můžete hrát taky), ale čert to vem. Důležité je, že díky schopnostem jsou závody nejen zábavnější, ale především adrenalinovější.

Schopnosti hratelnost příjemně osvěžují, a i když je nemáte k dispozici v úplně každém závodě, při honičkách s policí se opravdu hodí. Díky schopnostem se navíc z obyčejných závodů stávají ještě dravější klání s jakousi maličkou vrstvou taktiky a strategie – najednou totiž musíte řešit, zda danou schopnost použít teď, nebo si ji ještě chvíli šetřit. Jenže pak už možná bude pozdě, tak to radši zkusíte za zatáčkou. A při tomhle uvažování svištíte po silnici 300+ kilometrů v hodině a za zadkem máte pět policejních aut.

Zdejší policie se s vámi nijak nepáře, a i díky rubber bandingu, který nám tu výjimečně nijak zvlášť nevadil, jsou dotírající majáčky solidní bolehlav. Nikdy nám ale nepřišly nefér. Několikrát jsme se ocitli v koncích, ale stačilo jen vyměnit auto nebo lépe nakládat se schopnostmi, a hned jsme byli první.

Každopádně nečekejte, že vám dá policie cokoliv zadarmo. I kvůli absenci vracení času jsou závěry některých závodů o nervy – v poslední třetině trati stačí jediná chybička, a můžete celý závod restartovat.

Autologout

Autolog byl velkou, ale nedokonalou výhodou už v době vydání a dnes to platí dvojnásob. Vývojáři s ním tehdy přinesli do hry zajímavou formu asynchronního multiplayeru kombinovanou s glorifikovanými online žebříčky. Základní premisa Autologu je prostá: Neustále se předháníte s kamarády o to, kdo zajede lepší čas. A ono to funguje, jenže...

Jenže musíte mít kamarády. Kamarády, co taky hrozně žerou Need for Speed: Hot Pursuit Remastered. Pokud je nemáte, nebo pokud třeba hrajete na speciálním redakčním účtu, jehož friends list zeje prázdnotou, nemáte šanci si Autolog užít.

Absence kamarádů nemá na samotné ježdění žádný vliv, jen budete ochuzeni o zajímavou sociální nadstavbu. Ale ruku na srdce: Ta byla už v roce 2010 primárně pro hardcore nadšence NFS, zatímco běžní hráči ji nemuseli řešit ani tehdy a nemusí ji řešit ani dnes.

Co řešit můžete, je online multiplayer. Při výběru konkrétní kategorie závodů tu matchmaking relativně funguje, a vy tak můžete plynule přejít ze singleplayeru do multiplayeru. Bohužel jsme se během hraní potýkali s menšími lagy, které by sice v téměř jakékoliv jiné hře nebyly zásadní, ale tady stačí jen špetka nepřesnosti, a už letíte do svodidel nebo protijedoucího auta. Ale hratelné to rozhodně je.

Místy pořád krásná

Pamatujeme si, že v roce 2010 vypadalo Hot Pursuit úžasně. Teď je ta dekáda znát nejvíc na prostředí, které moc pohledné vskutku není. Auta sice díky menším grafickým vylepšením remasteru vypadají pořád velice dobře, ale skvěle nasvícený a raytracovaný prach na šroubku v brzdové destičce tu neuvidíte. Celé se to naštěstí hýbe tak rychle, že na trochu vousatou grafiku lehce zapomenete a necháte se výborným pocitem rychlosti naprosto pohltit.

Stáří hry tak prozrazují spíše spartánská menu a vůbec minimální možnosti všech věcí okolo. Což ale není na škodu, neboť se celá hra hýbe svižně, na žádné bugy jsme nenarazili (PC/Origin) a závody jsou natolik rychlé a zábavné, že stejně nemáte moc času na rýpání se v detailech.

Příjemně přímočará

Jakkoliv může být Need for Speed: Hot Pursuit Remastered z dnešního pohledu poněkud zastaralá, nevadí to. Namísto tuningu, nákupu aut, perzistentního otevřeného světa, progrese, klubů a čeho všeho ještě tu máte jen to absolutní jádro pudla bez omáčky navíc.

Dnes bychom na něco takového koukali s otevřenou pusou, že? Jenže ono jádro pudla je špičkově vyladěné a prakticky mu není co vytknout. Díky remasteru je Hot Pursuit hezčí i bohatší na (DLC) obsah a navrch nabízí pár nepodstatných drobností typu foto mód či garáž se všemi vašimi auty.

Ježdění je nesmírně zábavné, vyvážené, pestré, s perfektně zpracovaným pocitem z rychlosti a takovým adrenalinem, že by z hraní měla nejedna fyzioterapeutka radost. Závody jsme totiž často začínali zaboření do židle, jen abychom se za pár vteřin přistihli s vyšponovanými zády, rameny dozadu a naprosto soustředěným výrazem.

Hot Pursuit je sice přímočará zábava, ale dokáže vás velice rychle pohltit a nepustit, dokud neprojedete finišem.

Nejlepší (dle let) arkáda pro Nintendo Switch před 2025