Pacino z pár kostek

Se stářím se prostě nevyhnutelně ztrácí glanc a výjimečnost. Naštěstí to nejsou vlastnosti, kvůli kterým by Monaco automaticky muselo skončit na herní skládce. Naopak. Příběh o čtyřech kriminálnících, kteří prchli z vězení a rozhodli se udělat trochu bince v jihoevropském pidistátu, je překvapivě stále okouzlující a šik.

Možná je to ta všeobecná šeď tancující na stylovou klavírní muziku a možná i francouzština pronášená s podivným ruským přízvukem, co dělá z Monaca fajn televizní kriminálku. Tahle hra má prostě charakter. A snad jako jediná dokáže v několika hrubých grafických pixelech vykreslit siluetu kouřícího mafiána tak, že v něm poznáte Al Pacina.

Smysl pro vtipný detail, a podmanivý charakter rozhodně Monacu nechybí a dělá z něj pořád velký nezávislý hit. Spiklenecký příběh poskládaný z vloupaček, osvobozování kumpánů, vražd nepohodlných lidí a nakonec i z typicky pokažené párty na jachtě vás ohromí rychleji než ceny v monackých barech.

Zmatek z výšky

Přesto je charakter hry na první pohled svázán něčím ne tak úplně šťastným. Monaco má hodně „nestandardní“ grafiku, kterou lze označit za mix noirového Theme Hospital a Retro City Rampage. Grafika je hranatá, staromódní a díváte se na ni z výšky, což hráče od počátku rozdělí na její bezvýhradné příznivce a na zbytek, který by minimálně právě grafiku ve hře změnil.

Nejde jen o zvláštní styl. Je sice fajn, když se čerstvě zavražděný mafián nezhroutí do červené hromádky, ale promění se v legračního kostlivce – to s úlevou zjistíte, že ještě existují designéři bez chtíče šponovat atmosféru přehnanou brutalitou. Jenže pixelatá hra viděná z výšky je vždycky tak trochu nepřehledná a Monaco nepřehledné opravdu je. Oči si budou dlouho zvykat, že z pohledu shora vypadá všechno tak nějak stejně a navíc i hodně titěrně.

Mnohdy je problém od sebe rozlišit postavy a věci, natožpak věci od věcí, a protože si Monaco ke všemu potrpí na drobné detaily, jsou mapy s šestnácti misemi obestavěny matoucím harampádím. Co třeba na první pohled vypadalo jako pevná zeď s břečťanem, byl ve skutečnosti obyčejný keř, kterým se dá nechtě prolézt přímo do náruče hlídače.

Kvůli zmatku a titěrnosti občas dokonce chcete chodit s cizí postavičkou nebo hýbat a používat něco, co se ve skutečnosti ani používat nedá. Když si ale na tyhle zvláštnosti zvyknete, hra se vám otevře a zjistíte, jak moc je geniální. Monaco je jedna z nejlepších kooperativních akcí všech dob a bude vám to dokazovat často a ráda. Jakmile se přes Steam či lokální síť připojí až čtveřice hráčů, začnou se počítat vteřiny herní dokonalosti.

V souhře je síla

Jestliže je Monaco v postranním (ale také dobře hratelném) singleplayeru téměř výhradně steatlh hra, kde každá konfrontace s protivníky znamená skoro jistou smrt podobně jako Hotline Miami, kooperativní režim nabízí mnohem více možností jak monackou preciznost zkonzumovat.

Hra může být například mnohem rychlejší a akčnější. Dokonce je reálné opustit roušku improvizovaných úkrytů a protivníky v bludištích takřka uběhat nebo střídavě odvracet jejich pozornost od spoluhráčů s důležitějšími úkoly. Ano, i „být viděn“ může být součástí taktiky v téhle geniální akci. Z Monaca se vlastně dost často stává stealth hra s prvky speedrunu, což je paradox, na který si prostě musíte vyzkoušet.

Dobrá parta pro špatný život

Herní zážitek je ale v Monacu přímo úměrný schopnostem zúčastněných hráčů. To je důležitá podmínka, která se bohužel nedá garantovat a je třeba ji brát v úvahu. Málokterá kooperativní hra je totiž tak závislá na týmovosti. Do budoucna bude hodně záležet na růstu a kvalitě komunity, protože jen dobře sehraná banda s pečlivě rozdělenými funkcemi, vzájemným krytím a plněním dílčích úkolů si může hru užít bez frustrace, osobních invektiv a pocitů marnosti.

Mezi genialitou a ničemností ostatně vždycky bývá velmi tenká hranice a pro Monaco to platí zvlášť. Než mít za zády blbce, který projde laserem a spustí alarm při hackování bankovního sejfu, to je lepší hrát Monaco o samotě, nebo vůbec. A platí to i o případech, kdy členové party špatně komunikují, odmítají riskovat své bezpečí pro záchranu (oživení) spoluhráče nebo nedokáží využívat unikátní schopnosti svých postav.

Ten dělá to a ten zas tohle

Pokud to ale umí, můžeme se zase dál bavit v superlativech. Během kampaně si postupně můžete vybrat až z osmi postaviček, jejichž schopnosti jsou velmi příjemně odlišené a nedá se říct, že by se některá z nich hodila méně či více. Spíš jsou jen některé více oblíbené, například uspávání protivníků prášky, což je vlastně jediná možnost, jak si potichu čistit cestu. Považte, že v Monacu jako stealth hře chybí jakékoliv drátování krků a lámání vazů! Inu, genialita si občas tyká i s výstředností…

Užitečnou službu jiného druhu umí zařídit například hacker, který v každém baráku najde a vyhodí pojistky, a zbytek týmu tak pokryje milosrdná tma. A podobně by se dalo pokračovat ještě dlouho, ovšem nechceme z recenze dělat seznam. Jen upozorníme, že všechny vlastnosti jsou rovnou přístupné i v singleplayeru, avšak pravá hodnota některých se pozná opravdu až ve hře více hráčů. Například schopnost vidět všechny strážce v mapě - to týmu nesmírně ulehčuje pohyb v mapách.

Zajímavá perspektiva

Vidět o něco víc, to je v Monacu opravdu zajímavá vlastnost. Jinak jsou totiž oči vašich hrdinů nezvyklé limitované. Typický úhel pohledu, který používá naprostá většina stealth her pro počítačové protivníky, dává totiž Monaco naopak hlavním hrdinům. Při průchodu mapou tedy vždy vidí jen úzkou výseč obrazu ve směru, kam se zrovna dívají. Při top down pohledu to občas vypadá, jako by měli místo očí automobilová světla.

V mapách zůstávají permanentně zřetelné vlastně jen některé super-důležité body, například dveře, schody, což je opravdu netradiční pojetí hratelnosti a termín „mrtvý úhel“ dostává v Monacu úplné nové pojetí. Nevěřili byste, co se může schovat třeba za obyčejnou vázou na stolku! Zvláštní perspektiva zpočátku hry trochu vadí, ale stejně jako na kostičkovanou grafiku ji časem přijmete.

Gadgety, gadgetky…

Nejen s unikátními schopnostmi ale vydrží parta chmatáků v boji. Žádný lupič se přece v akci neobejde bez speciálních pomůcek. Ve hře jich je celá řada - kouřové bomby, uspávací šipky, převleky, a když dojde k nejhoršímu, tak i střelné zbraně.

Aby hra nebyla příliš lehká (a to opravdu není), příjem gadgetů je podstatně regulován. Vždy můžete nosit jen jednu pomůcku a po prvním použití ji znova zaktivujete poté, co v mapě nasbíráte deset lootových drahokamů. A aby to bylo ještě složitější, loot je pro družstvo generován vždy pouze jednorázově, takže členové party musejí předem vědět, kdo má ve sbírání přednost.

I v tom je Monaco výjimečné. Na distribuci lootu dokáže stavět celou hratelnost! Pokud tým preferuje jednoho hráče s brokovnicí, je průchod levelem samozřejmě úplně jiný (mnohem přímočařejší), než když se lidé ve sbírání střídají a používají celé spektrum dárků. Obě varianty mají samozřejmě svá pro a proti. V prvním případě vás asi nejvíc ohrožuje fakt, že jeden člověk nemusí ustřílet případné přečíslení, ve druhém případě zas nemůžete likvidovat nepřátele z bezpečné vzdálenosti.

Milosrdná obtížnost

Pokud tým šlape a lidi se baví, stojí proti nim v Monacu poslední výzva - umělá inteligence nepřátel. Je povedená a neprotiví se základním pravidlům stealth hratelnosti. Když si například před očima strážného vlezete do keře, nečekejte, že se do něj nepůjde podívat.

Obecně je hra díky bystré a citlivé AI dost náročná. Naštěstí ale Monaco není tak zhovadile těžké jako Hotline Miami. Soupeři díky bohu operují hned ve dvou režimech pozornosti, takže pokud nedojde k přímé srážce, je pořád všechno ok a protivníkovi se nad hlavou ukáže pouze otazník, což dá hráči čas schovat se třeba do blízké ventilace. Jen pokud otazník přejde ve vykřičník, už je zle a Monaco se mění v Hotline...

I vy mějte na drátě svoji "hotline" - horkou linku. Nejlépe tu, která napojena na první pomoc do ledničky. Jestli vás totiž Monaco chytne, měl by vám opravdu někdo začít nosit jídlo, jinak u téhle hry vypustíte duši.

Nejlepší (dle let) adventury pro Linux před 2025